Jakou anténu na SOTU

Čas kvačí, léto je již pomalu v poločase a já stále nestíhám realizovat své plány. Teď mluvím samozřejmě o připravované radioamatérské expedici SHR2011. To co bylo jednoduché, tj. dalo se nakoupit jsem již koupil. S novým rádiem Tramp z dílny Petra OK1XGL jsem ve skluzu, tak jsem se rozhodl, že vyzkouším alespoň novou anténu.

Základem mé techniky na expedici bude pochopitelně moje SOTA výbava. to je TCVR PFR3, LiPo baterka 2200 mAh, cestovní pastička Palm Radio a drátová anténa pro 7, 10 a 14 MHz. Se slzou v oku jsem se rozloučil se svým teleskopem 12.5 m protože budu potřebovat v batohu místo pro takové zbytečnosti jako spacák, karimatku, proviant a podobně.

Vertikální instalace 1/2 G5RV

Jak tedy s anténou. Po všech pokusech, které jsem udělal se na mých SOTA výpravách nejvíce osvědčila 1/2 G5RV tedy dipól 2x7.7 m + 5 m dvojlinka. Přestože program MMana, této anténě moc šancí na 7 MHz nedává, s 5 W dělám prakticky celou Evropu a dokonce jsem někde na netu četl, že v Anglii patřím k těm silnějším stanicím ve Střední Evropě Hi. Nicméně jsem musel anténu trochu dopracovat. První problém byl v tom, že anténa má vysokou induktivní složku na 7 MHz, takže se na Smithově diagramu nachází těsně nad severovýchodním obzorem. ATU zabudovaný v PFR3 z tohoto místa nedokázal vybruslit. Takže jse si pohrál jednak s ATU, změnil jsem transformační poměr a anténa dostala slušivý zkratovaný pahýl. Na ostatních pásmech se to projevilo spíše negativně ale 7 MHz ladí 1:1. Tuto anténu montuji většinou vertikálně na laminátový teleskop. Vertikální montáž preferuji především proto, že naše české kopce jsou většinou hustě zalesněny a dostat horizontální anténu třeba pouze do 5 m bývá většinou problém.

Dále na SOTĚ používám také anténu LW lambda/2 pro pásmo 7 MHz. Není to špatné ale mám pocit, že je to horší nž dipól, mění se to, jak aprílové počasí. Někdy mám pocit, že funguje přímo suprově a někdy mám starosti udělat 10 QSO na 7.032 MHz. Navíc ji ATU pořádně nevyladí a v terénu je prolém s pořádným VF uzemněním.

Rozhodl jsem se tedy opět pro dipól, s tím, že odstraním alespoň ten pahýl, který anténu zbytečně zatěžuje a ztěžuje instalaci a zabírá místo v batohu. Předpokládal jsem, že bude stačit jen mírně prodloužit původní dipól 2x7.7 m tak aby se zvýšila reálná složka impedance a snížila reaktanční. Můj přítel MMana se mnou vcelku souhlasil. Rozdíl se projevil pouze v míře prodloužení. Zatímco já jsem byl ochoten připustit maximálně dvoumetrové prodloužení abych mohl anténu montovat vertikálně na teleskop bez přílišné deformace vyzařovacího diagramu, MMana požadoval alespoň 4 m. To už mě připadalo škoda nevyužít rovnou rezonanční délku pro 7 MHz. Střihl jsem tedy dipól 2x10.7 m a k tomu dvojlinku 8 m. Nedočkavě jsem připojil rádio a rozdíl byl patrný již na příjmu. Signály byly v nebývalé síle. ATU v PFR3 anténu s přehledem naladil na všech pásmech.

Dipól 2x 10.7 m instalovaný jako invertované V

Jak to dopadlo v praxi? Používám ji už asi měsíc, tak doufám, že mé informace nebudou příliš zkresleny aktuálními podmínkami šíření. Po počáteční euforii se dostavilo lehké vystřízlivění. Místní stanice skutečně mírně zesílily. Začal jsem dělat více OK stanic, z DL, OE, HA jsem dostával lepší reporty ale výrazně snížil počet angličanů, zhoršily se reporty z HB9 a F. Myslím, že se projevily nevýhody antény v malé výšce nad zemí. Uvědomil jsem si také, že ten vertikální dipól není pouze z nouze cnost a že se v nouzi nechá použít i jako DX anténa. 

No a jak to dopadne s SHR2011? Když jsem vyházel z batohu ty hromady drátu a bezradně jsem nad tím kroutil hlavou, tak jsem se rozhodl nakonec pro LW anténu. Dal jsem si dohromady všechny + a - a zjistil jsem, že tolika místa v batohu přece jen nemám, tak jsem se rozhodl, pro anténu, kterou sice příliš nemiluji ale znám jednoho nejmenovaného radioamatéra (OK1IF), který na ni nedá dopustit. Tak vyzývám všechny příznivce SHR2011, především ty doma, pilně monitorujte přes den 7.032 a večer 7.028 abych si drobet opravil mínění o LW anténách

Quo Vadis SOTA

V minulých týdnech proběhla v konferenci SOTA OK místy až bouřlivá diskuze o smyslu SOTA. To, co vidím pozitivní na celé diskuzi, je to že se zapojilo dost lidí především aktivátorů. Je vidět, že SOTA se dostává do popředí HAM dění u nás. Není divu. Vysílání z přírody má zvláštní kouzlo, pro mnohé je přitažlivá kombinace turistiky a provozu rádia. Má perfektní technické zázemí - spoty - SOTAwatch, databázi vrcholů, interaktivní bodový systém a mnoho dalších vymožeností o kterých se ostatním může nechat pouze zdát.

To, co mě nepříjemně překvapilo byl náhled většiny aktivátorů na smysl našeho snažení. Já jsem se od začátku domníval, že sota je kombinace turistiky a vysílání. A když říkám kombinace, tak myslím, že by tam měly být zastoupeny obě složky. Nepochopil jsem, proč většina diskutujících, tak sveřepě odmítala i nějaký minimální sportovní výkon. Vždyť outdoorových aktivit s rádiem, kde není požadován žádný sportovní výkon, které jsou pouze geografická aktivita je mnohem více. Patří sem například WFF, Hrady a zámky, letiště, tak proč se bránit jediné aktivitě, která opatrně naznačuje, že by měl člověk alespoň propotit triko. Je zajímavé, že většina diskutujících rozebírala mé nepříliš povedené obraty typu "Sota je demotivující", (které mě mimochodem zamrzely okamžitě, jak jsem to odklepl) ale nikdo si nevšiml podstaty mého sdělení. Pokud je v dokumentech napsáno, že vrcholu musí být dosaženo lidskou silou - pěšky na běžkách nebo na kole a pod., tak si nebudu hledat skulinky, jak se z toho vyvléknout. A jestliže má kopec převýšení nad okolní krajinou například 300 m tak šlapu 300 m a ne 20 m od nejbližšího parkoviště. Horolezec, když řekne zdolal jsem horu XY, tak se všeobecně předpokládá, že urazil cestu od základního tábora na úpatí hory na vrchol. To už jsme na tom skutečně tak mizerně, že když se chceme bavit, musíme si k tomu nechat zpracovat právní dokument, který bude přesně vystihovat všechny aspekty našeho snažení? To nedokážeme z jasného textu pochopit smysl a jednat podle toho?

Mohu Vás ujistit, že takovýhle pohled si vychutnáte mnohem lépe když si kopec vyšlápnete

Podívejme se, jak to dnes vypadá v závodech. Výsledek závodu je z cca 90% dán technickým vybavením a z 10% kvalitou operátora. To není útok proti technice ani naříkání po "starých dobrých časech". Já osobně se technikou také bavím. Jenže, když máme na mysli soutěž, měli bychom soutěžit především ve svých dovednostech technických i operátorských, a ne v tom kolik jsme ochotni do toho investovat.

To chceme skutečně SOTU degradovat pouze na generátor bodů? Jak myslíte, že bude SOTA vypadat za nějakých 10 let, pokud budeme pokračovat v nastartovaném trendu? Aktivátor přijede do horského střediska velkou dodávkou, ve které bude mít alespoň 4 robotické čtyřkolky, vybavené GPS, kamerou a dálkové ovládanou radiostanicí. Z Flash do nich nahraje připravené trasy, tak aby za den stačily objet všechny vrcholy v okolí, aby se do těch "zatracenejch" Krkonoš už nemusel letos vracet. Zatím si sedne do restaurace a na mobilním telefonu bude sledovat pohyb čtyřkolek a bude se kochat záběry z kamer. Když 1. čtyřkolka dorazí na vrchol, zapne své 4 remote rig a aktivuje kopec, přece se nebude spoléhat na náhodné lovce na pásmu, to je zdržení. Okamžitě vyšle čtyřkolku na další kopec. Mezitím si od srdce zanadává že mobilní stanice č. 2 má zpoždění oproti plánu. Na kameře zjistí okamžitě příčinu. Cesta je špatná a čtyřkolka se v terénu dokáže pohybovat pouze rychlostí 10 km/h. Když ho sotování přestane bavit, dá povel, a čtyřkolky se vrátí k autu. Doma je včas na večeři a ještě stihne podat trestní oznámení na správu silnic, že na Luční horu nevybudovali asfaltovou cyklostezku, což ho stálo velké zdržení a ztrátu nějakých 50 bodů.

Ani si neumíte představit, jak by mě potěšilo, kdyby předchozí řádky byly čisté scifi. Já se ale obávám, že náš konzumní způsob zábavy směřuje přesně k takovémuto cíli. Nebylo by dobré se nad tím alespoň zamyslet?

TCVR Tramp - část 2.

Po výrobě enkodéru pro ladění TCVR jsem se pustil do karty CPU. Tu jsem osadil, jenže pak se objevily nějaké mechanické nedorazy, tak jsem práce na ní přerušil a věnoval se konstrukci rádia. Původní konstrukce Petra je mechanicky optimalizovaná. V použité krabičce o rozměrech 45x103x105 mm je prostor využit 100%, nemá žádná volná místa. 

Původní konstrukce TCVR

Jenomže to neznáte Jirku. Tomu není nikdy nic recht. Tak vymyslel, že do krabičky vpašuje ještě akumulátor a anténní tuner. Tím se ovšem celá konstrukce od základu změnila. Navíc jsem se rozhodl, že to bude soťácké rádio, které budu nosit v batohu, takže rozměry musí být opět minimalizovány. Na ATU jsem si sehnal proměnnou cívku a ladící kondenzátor ze starého tranzistorového rádia. Baterku jsem vybral z nabídky Turnigy LiPo 3S1P 2650 mAh o rozměrech 98x26x30 mm. 

Pak následovalo několik večerů, které jsem strávil u počítače vybíráním ruzných přístrojových skříněk a laděním mechnické konstrukce. Práce to byla poměrně jednotvárná, našel jsem vhodnou skříňku, pokusil jsem se do ní umístnit jednotlivé komponenty, následně jsem řešení zavrhl  a hledal jsem dále. Úměrně tomu, jak rostla htomada zmuchlaných papírů v odpadkovém koši, klesalo moje konstruktérské sebevědomí. Všechny návrhy s typovými skříňkami vycházely rozměrově nevhodné a už vůbec jsem nemohl pomyslet na to že bych konstrukci optimalizival jako Petr OK1XGL. Rozhodl jsem se tedy, že se oprostím od typových skříněk a udělám individuální řešení - vlastní skříňku. 

Vzhledem k tomu, že nemám zámečnickou dílnu, jsem musel volit řešení, při kterém vystačím pouze se základními nástroji, jako vrtačka, pilník a pod. Nejvhodnější se mě zdá řešení FischerElektronik fischerelektronik.cz , které má v nabídce kromě širokého sortimentu typových skříněk i rohové a boční hliníkové profily pro výrobu skříněk. Pak stačí už jen nastříhat a svrtat rovné plechy a skříňka je hotová, vzhled poměrně atraktivní. Ještě mám v živé paměti, moje konstrukce z mládí, kdy jsem si skříňky vyráběl většinou ze dvou plechů ve tvaru U. Kdo to někdy dělal, ví, jak je složité plechy přesně naohýbat aby to potom lícovalo. To jsem nezvládal ani tehdy a dnes už vůbec. 

S novým elánem jsem se vrhnul do kreslení ale stále to nebylo ono. Nakonec jsem to vyřešil do krabičky o rozměrech 200x110x50 mm. To jsem rovněž nepovažoval za konstruktérský úspěch. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že ovládací knoflíky cívky i kondenzátoru ATU musely být na předním panelu nebyla šance na výraznou redukci šířky 200 mm. Nakonec jsem se rozhodl pro řešení, jaké ve svých TCVR K1, K2, K3 používá firma Elecraft. Jedná se L-článek, kde je indukčnost i kapacita přepínána pomocí relátek. Rozhodl jsem se že ovládání ATU bude řešeno jednočipovým procesorem abych minimalizoval počet ovládacích prvků na předním panelu, případně, že udělám automatický ATU. Takový ATU se vejde na kartu o rozměrech 100x40 mm a vše potom budu schopen umístit do skříňky 160x115x50 mm. 

To se mě již jeví jako rozumný rozměr do batohu. a dokonce to i splňuje moje maximalistické požadavky. Pochopitelně nic není, tak jednoduché. S tunerem bude dost vývojové práce. Rozhodl jsem se tedy práci rozdělit do dvou etap. V 1. etapě udělám TCVR se zabudovaným akumulátorem a s rezervou pro ATU. Ve 2. etapě udělám ATU řízený CPU. Docela by mě potěšilo, kdyby zareagovali konstruktéři abych nemusel prošlapávat tolik spepých cestiček.

Javorová skála OK/JC-063 - Nostalgické vzpomínání

Po nějaké době mě práce přivedla na hranici Středočeského a Jihočeského kraje, tak jsem neodolal a rozhodl se navštívit Javorovou skálu JC-063. Počasí sice nebylo na výlety nejlepší, foukal nepříjemný studený vítr a celý den se honily přeháňky. Na kopec jsem se dostal bez problémů. Když pominu, že po instalaci antény se vedle mě usadili dřevorubci a řezali tam nějaké klády, tak i aktivace proběhla hladce. Udělal jsem 35 QSO na 7 MHz, tak jsem uznal, že si tatranku zasloužím. Když se navíc protrhaly mraky začalo svítit sluníčko,  usadil jsem se na pařez po těle rozlil příjemný pocit uvolnění a já nostalgicky zavzpomínal na svou 1. aktivaci. Tenhle kopec má pro mě velký význam. Zde jsem totiž nastartoval svoji SOTA kariéru

Jak to tedy vlastně začalo? Když mě Karel OK1HCG řekl, že se OK asociace připojila k SOTĚ, začal jsem přemýšlet, jak se do projektu zapojit. Doma jsem vlastně nic vhodného neměl. Vzhledem k tomu, že moje aktivity se z valné části odehrávají na KV provozem CW, úplně jsem zavrhl VKV výbavu. Na druhé straně jsem chtěl aby SOTA výbava byla použitelná obecně pro cestování, dovolenou a podobně. Pročetl jsem spoustu WEBů, poklábosil s kamarády, Vítek OK5MM byl dokonce tak hodný, že mě zapůjčil FT817, protože to byl jeden z horkých favoritů. Nakonec jsem se rozhodl pro FT857, cestovní tuner MFJ 902H, pastička Palm Radio, Laminátový teleskop 12.5 m od OK5IM a drátové antény upravené pro instalaci na teleskop. Celkem si dokáži představit Milana OK1IF, jak se shovívavě usmívá, když vidí kolik "zbytečností" je člověk schopen vynést na kopec aby udělal řádově stejný počet QSO jako on se svojí ATS a pádlovkou 2 m nad zemí.

Ale zpět k Javorové skále. Na začátku března 2008 jsem měl konečně výbavu v kupě. O víkendu jsem trénoval na zahradě stavbu stožáru, instalaci antén a dolaďoval poslední detaily. Doma jsem mezi tím pilně poslouchal na SOTA kmitočtech a tiše záviděl aktivátorům že jsou QRV a nemohl jsem se dočkat své 1. SOTY. Jen počasí nepřálo. V Čechách řádila vichřice Emma, která si vyžádala několik životů, tak jsem doma ani nemohl řící, že se chystám na kopec. Kdyby to ženské věděly, (manželka a dcera), byly by schopny mě propíchat gumy u auta, abych neblbnul. Když mě potom zavolali na servis na ČOV Votice, bylo rozhodnuto. JC-063 se mě jevila, jako dostatečně důstojný kopec pro 1. aktivaci.

S prací jsem byl do oběda hotov, takže jsem mohl vyrazit směr Sušetice. S počasím to nebyla žádná sláva. Stále foukal silný vítr, každou chvíli se zatáhlo a přehnala se přeháňka. Bylo jasné, že to nebude žádná selanka a že se budu muset popřádně vycajchnovat abych neodkráčel s dlouhým nosem. Vyrazil jsem po žluté turistické značce na vrchol. Ze začátku to bylo dobré, čím jsem stoupal výš, tím silnější byl vítr. Když jsem se dostal do lesa, jen jsem nevěřícně zíral, jak to tu vichřice zpustošila. Všude bylo plno vyvrácených stromů, cesta byla na mnoha místech zatarasena. Někde byla vylámána celá paseka lesa, zbylo tam pouze několik mladých stromů. Vítr v lese vydával neuvěřitelně hrůzostrašné zvuky, neustále se ozývalo lámání a praskání. Poslední část cesty vedla lesem. Za tu bych si myslím zasloužil bobříka odvahy, podle moudrých zavřít do blázince. Sice jsem se rozhlížel, kudy projít, stromy, o kterých jsem se domníval, že nevydrží jsem obcházel velikým obloukem. No jo, zkuste ale najít v lese průchod bez stromů. Nemluvě o tom, že ať jsem se dal jakýmkoli směrem, vždy tam ležel nějaký padlý strom, který jsem musel s vynaložením sil přelézat.

Vrchol na dohled

Když jsem konečně dorazil na vrchol, který je holý, naivně jsem si myslel, že mám vyhráno. To jen to té doby, než jsem na druhé straně louky viděl nějaké břízy nebo olše, jejichž koruna byla ohnutá vodorovně. Asi nějaká zvláštní odrůda Hi. Po pár metrech bylo vše jasné. Závan větru mě udeřil takovou silou, že jsem se sotva uržel na nohou. Dole v údolí si lidé mysleli, že vichřice už skončila. Myslím že tady na vrcholu měl vítr stále rychlost 60 - 80 km/h. Horko těžko jsem se doplahočil na vrchol, k hraně lesa, kde se mě zdálo, že tolik nefouká.

Doma jsem si připravil drátovou anténu GP se čtyřmi protiváhami laděnou na 7 MHz. Na kotvení  3 padákové šňůry. Znalci se teď jistě smějí, až se popadají za břicho. To je ta nejnemožnější kombinace i pro bezvětří. Ani nepočítám, kolikrát stožár padnul. Ono by asi nebylo problém jej vztyčit ve dvou. V jednom je to nadlidský výkon. Vždy jsem musel počkat až vítr poleví povolit kotvy a vytáhnout o jedno patro výše. Světe div se po cca 30 minutovém úsilí se to podařilo. Stožár byl vysunut do 10 m výšky a zakotven ve 2/3 výšky. Jen jsem nevěřícně zíral, co s ním vítr vyváděl. Takovou lambádu jsem ještě neviděl. Byl jsem stoprocentně přesvědčen, že nemůže vydržet ani 5 minut. Naštěstí jsem se spletl. To byla jedna z mála věcí, která neselhala. Když byl intalován hlavní zářič, zkusil jsem položit po zemi protiváhy. Napohled jednoduché. Sice jsem položil 4 paprsky rovnoměrně po 90 stupních. Jenže než jsem práci dokončil byly všechny vzorně nataženy po větru. Naštěsti jsem si mohl vypomoci kameny a protiváhu rovněž ukotvit. 

Konečně nastal dlouho očekávaný okamžik a mohl jsem připojit anténu k rádiu. Když se ze sluchátek ozval šum, byl jsem štěstím téměř bez sebe. Nadšení ale rychle opadlo, když jsem zkoušel anténu naladit. Prolédl jsem celou VF cestu a příčina byla záhy objevena. Jediný letovaný spoj na SO239 nevydržel nápory větru a povolil. Musím řící, že se o mě chvíli pokoušely mdloby. Po šílené cestě lesem na kopec, vztyčení stožáru odejít s dlouhým nosem. Když jsem se probral z mrákot, vysypal jsem svoji radiovou KPZ (krabička poslední záchrany) a hledal, čím by se to nechalo opravit. Myslím, že tentokrát při mě stál asi radiový pánbůh. Našel jsem tam i kus čokolády. Můj švýcarský nožík měl dokonce i šroubovák, kterým bylo možno svorku utáhnout, takže nic nebránilo pokusu č. 2. 

Změna byla patrná okamžitě. Ze sluchátek se linul nádherný VF šum a anténa ladila. Nedočkavě jsem naladil 7.032 a dal výzvu. Ani jsem nestačil dokončit 1. spojení a z jihu se přihnal černý mrak. Během chvilky se setmělo a spustila se hustá chumelenice. Vše bylo mokré, ani jsem to nestihl dát do igelitu. Po všem úsilí se mě nechtělo to vzdát. Byl jsem promočený, promrzlý ale stále ještě odhodlaný kopec aktivovat. Po 10 minutách byl mrak pryč a kolem 5 cm čersvého sněhu. S obavami jsem vybalil rádio. Vypadalo to, že ve zdraví vše přežilo. To se ovšem nadalo říci o deníku. Ten byl mokrý dříve, než jsem jej stihl zabalit. Doma když jsem jej přepisoval do počítače, jsem si připadal jako Schlieman, když luštil klínové písmo. Udělal jsem další 4 spojení a PSV opět vylítlo nahoru. Když jsem ze sněhu vyhrabal patu stožáru. příčina byla zřejmá okamžitě. Tentokrát nevydržela lisovaná spojka. kterou byly připojeny protiváhy. To už jsem neměl sílu opravovat a rozhodl se expedici ukončit.

Začínám balit a v tom se stal zázrak. Vítr polevil a mezi mraky se objevil otvor, kterým proniklo slunce. Nejsem sice věřící člověk ale v tu chvíli jsem měl pocit, že cosi mimozemského mě chce něco sdělit. Ve své nadutosti jsem se samozřejmně domníval, že jsem udělal jakousi pomyslnou zkoušku a jsem přijat do obce aktivátorů Hi.

Cestou domů jsem oplýval eufórií a ta neopadla ani, když jsem analyzoval výsledky a zjistil, že vlastně vše, co jsem udělal vlastními silami selhalo. Vydrželo pouze tovární rádio FT857, stožár a pastička. Doma jsem na základě zkušenosti z Javorové Skály upravil výstroj a další aktivace už proběhly bez problémů.

Závodní deník N1MM pro CUC

CUC Cimrmanův Utajený Contest patří k mým oblíbeným závodům. V zimě mám bohužel velké absence, protože v neděli odpoledne jsem málokdy doma. Proto vše musím dohánět v létě. Jelikož jsem se dozvěděl, že CUC již brzy oslaví dvouleté narozeniny, rozhodl jsem se dát mu malý dárek.

Můj oblíbený závodní deník je N1MM a vždy mě mrzelo, že CUC tam nejde nějak inteligentně zakomponovat. Nedávno jsem řešil nějaký problém s QRP závodem a při té příležitosti jsem vyzkoumal, že do N1MM je možno zakomponovat uživatelsky definované závody (UDC) Práce s UDC je jednoduchá. Vytvoříte konfigurační soubor s příponou udc, který má strukturu podobnou jako windows konfigurační soubory ini. Konfigurační soubor je možno vytvořit pomocí jakéhokoli textového editoru ale lepší je použít editor UDC, který naleznete v adresáři ..\N1MM logger\UserDefinedContests. Sem se také ukládají soubory UDC. Problém je v tom, že k UDC není zpracován pořádný manuál, jediným vodítkem je hepl, takže pokud problematiku neznáte, čeká Vás prošlapávání nějakých slepých cestiček.

Pokud se ale nechcete vrhnout do vývoje závodu, můžete použít CUC, tak jak jsem jej nakonfiguroval. Umí pochopitelně zapisovat spojení, dělá kontrolu duplicitních spojení, umí se vypořádat se 2 patnáctiminutovými etapami a počítá body. Na závěr dokáže vygenerovat CBR formát. Zatím jsem nevymyslel, jak přičíst 3 body za zaslání deníku. Doporučuji použít kalkulačku Hi. 

Co je tedy potřeba udělat aby se Vám CUC objevil v seznamu podporovaných závodů v N1MM. Do adresáře ..\N1MM logger\UserDefinedContests nakopírujete soubor CUC.UDC a do adresáře deníku ..\N1MM logger nakopírujete soubor VLP.TXT. Pak spustíte N1MM a v seznamu závodů by se již měl objevit CUC. Jednoduché co. Nebojte, Milan pro Vás pár špeků připravil. Jedná se o bodování. Jelikož v každém závodě jsou bonifikovány jiné stanice viz tabulka preferencí, je potřeba před každým závodem tuto tabulku preferencí zapsat do konfiguračního souboru CUC.UDC.

Postup je následující:

1. Otevřete soubor CUC.UDC buď textovým editorem nebo UDC editorem UDCeditor.exe

2. Naleznete v sekci [CONTEST] klíčové slovo BonusPoints. Za ním následuje seznam zvýhodněných volaček a odpovídající body. Správný formát je následující: BonusPoints=OK1IF, 5, OK1DDQ, 180,

tj. za spojení s OK1IF je 5 bodů za spojení s OK1DDQ 180 bodů. Přece nebudu troškařit že? Nezapomeňte na čárku za posledním parametrem. 

VLP stanice jsou zapsány ve zvláštním souboru VLP.TXT. Má svoji strukturu, je jednoduchá, nebudu ji popisovat, každý to pochopí, když jej otevře. Tento soubor se snad nebude muset upravovat před každým závodem. Dal jsem do něho volačky všech stanic, které se účastnily kola 96. Pokud tam bude nějaká značka chybět, tak se doplní. Body za spojení s VLP se zapíší do parametru BonusPoints2, který má formát: BonusPoints2=3, VLP.TXT. První parametr 3 je počet bodů za spojení s VLP stanicí tedy 3 body. Druhý parametr VLP.TXT je soubor, který obsahuje seznam VLP stanic, tedy soubor VLP.TXT, který je umístěn v adresáři deníku N1MM.

Budu rád, když deník vyzkoušíte. Bohužel nevím, jak soubory umístnit k volnému stažení na můj Blog, tak je pošlu Milanovi OK1IF a požádám jej aby je umístnil na WEB CUCu. Sice to vypadá jednoduše ale možná že se s tím budete chvíli trápit. V tom případě napište nebo mě kontaktujte na skype jirka.hujo159555. Každopádně bych doporučoval si to vyzkoušet nanečisto aby Vás to v závodě nepotkalo nějaké to překvapení.

Zavodní deník N1MM stále překvapuje

Tento víkend jsem se rozhodl, že pojedu OK QRP contest. Jako naschvál jsem měl celý týden nabitý a tak jsem se dostal ke studiu podmínek závodu až v sobotu večer. Ovšem místo vymýšlení strategie jsem začal přemýšlet, jaký použiji deník. Můj oblíbený N1MM tento závod neobsahuje. Prohlížel jsem ostatní závody a stále to nebylo ono. Ve stavu nejvyššího zoufalství jsem poklesl tak hluboko, že jsem dokonce otevřel manuál. Klesající sebevědomí se zastavilo až u kapitoly UDC - User Defined Contest.

Ač je v úvodu kapitoly napsáno, že definování kontestu je složitá záležitost, která se malo kdy obejde bez programátorského zásahu, nové verze N1MM jsou vybaveny editorem UDC, který vytváří konfigurační textový soubor s příponou UDC, podobný souboru INI. Ten obsahuje potřebná konfigurační data závodu. Podle mého názoru je to poměrně silný nástroj, který umožňuje nejenom nadefinovat pole deníku. Dokáže nastavit bodování a násobiče dle různých kritérií, kontrolu duplicitních spojení a další důležité funkce, které mají programátorsky definované závody.

Problém je pouze v dokumentaci. Jediným vodítkem je help, který není dostatečně podrobný, prošlapával jsem poměrně hodně slepých cestiček. Autor sám odkazuje na samostatné fórum, kde se řeší různé specializované problémy UDC. OK QRP contest zatím neuveřejňuji, protože jsem skončil v poločase. Jsou nadefinovány pole deníku a vstupní pole, není zatím vyřešeno bodování a násobiče. Nicméně závod jsem odjel a až na drobné mušky jsem spokojen. Myslím, že je to velice dobrá cesta, jak rozšířit možnosti tohoto kvalitního závodního logu. Pokud máte někdo zkušenosti s vytvářením UDC v N1MM, napište, rád bych si rozšířil obzory. A jestli se někdo pustíte v mých stopách, napište také. Možná Vám ušetřím několik kilometrů slepých cestiček.

TCVR Tramp - část 1

Jak jsem psal v předchozím příspěvku Jaké rádio na SOTU rozhodl jsem se pro stavbu TCVR Tramp z dílny Petra OK1XGL. Petr doporučuje logicky začít procesorovým modulem, který obsahuje i NF část aby bylo možné zkoušet další karty. K procesorovému modulu patří enkodér udělaný z kuličkové myši. Je na samostatném plošném spoji a obsahuje několik SMD součástek. Bral jsem to jako tréning na skutečnou práci s SMD.

Takhle od stolu to vypadalo jednoše. Vypreparuji z myši inkrementální čidlo, připevním na desku a hotovo. Jenže skutečnost byla poněkud jiná. Vydundal od svých známých několik kuličkových myší, rozebral je a dostavilo se nepříjemné rozčarování. Kolečko se štěrbinami bylo mechanicky spojeno s se skeletem myši a dioda s fototranzistorem byly zaletovány do PCB. Dlouho jsem si lámal hlavu ale nevymyslel jsem jak to spolehlivě namontovat do TCVR. Vymyslel jsem tedy plán "B" a rozhodl že místo ladícího knoflíku tam udělám 2 tlačítka UP, DOWN a požádal jsem Petra o úpravu SW. Petr se zamyslel a nabídl se, že prohrabe svůj "sklad" a pokusí se najít tu správnou myš Genius Mouse One. Skutečně se mu to podařilo a mě již nic nestálo v cestě. Toto je jediná myš, která mě prošla rukama, která má celý systém tj. kolečko s diodou a fotodiodou mechanicky spojen s tištěným spojem.

Nakoupil jsem součástky, doma je vysypal na stůl a začal meditovat. SMD Součástky byly napáskované, což bylo dobře. Neumím si představit, co by se stalo kdybych to vysypal na stůl a pak kýchnul. Asi bych už ty černé pidižvíky o rozměrech 0.8 x 0.5 mm nenašel. Jak je ale od sebe rozeznám? Vzal jsem si na pomoc lupu a moje šťastná hvězda se opět naplno rozářila. Součástky měly na sobě potisk. Zkusmo jsem vzal jeden odpor, změřil jej multimetrem a ono to sedělo.

Začal jsem řešit otázku č. 2. Jak je přiletuji na desku? Vzpomněl jsem si, že při nějaké příležitosti jsme klábosili v radioklubu o SMD a někdo prohlásil, že součástky přilepí vteřinovým lepidlem a pak pohodlně zaltuje. To se snadno řekne ale hůř se to zrealizuje. Pokusil jsem se přenést kapku lepidla pomocí párátka. Jenže lepidlo bylo mimořádně zlomyslné a mě se nepovedlo kapku umístnit na hrot párátka, jak by to bylo asi optimální. Nakonec jsem pomocí druhého párátka dostal lepidlo na desku. Jenže jsem zapatlal mnohem vetší plochu, než jsem plánoval. počkal jsem až lepidlo zaschne a pak jsem se pokusil pájecí plošky očistit. Zaletování se celkem zadařilo, i když i ten nejtenčí hrot, který mám je příliš silný. Přece jen budu muset modernizovat strojový park. Zřejmně by se tato metoda nechala vylepšit ale mě vadilo, že i kdybych kapku lepidla umístnil přesně pod součástku, v okamžiku, kdy na ni přitlačím součástku, se rozteče a nezabráním aby se lepidlo nedostalo na letovací plošky.

Konec dobrý, všechno dobré

Vzhledem k tomu, že tištěný spoj byl oletován, vyzkoušel jsem 2. metodu. Bez lepidla jsem umístnil součástku, přitlačil pinzetou a na jednom konci nahřál pájkou. Chytlo to celkem slušně, neodpadlo ani, když jsem deskou poťukal o stůl. Tak jsem na druhém konci zaletoval, pak se vrátil na 1. konec a zaletoval  rovněž. Tato metoda také není úplně ideální, ne vždy se povedlo součástku přilepit pájkou, občas se posunula mimo pájecí plošky ale je mnohem produktivnější než lepení a věřím, že letované spoje budou také spolehlivější. Docela by mě potěšilo, kdyby zareagovali bastlíři a podělili se o zkušenosti s letováním SMD součástek. To nejhorší CPU a DDS mám totiž stále před sebou.

Nakonec přišla sladká třešnička na dortu. Připojil jsem napájecí napětí a zkusil funkčnost. Naštěstí tam toho nebylo příliš na zkažení, tak jsem si mohl odškrtnout splnění 1. bodu stavby TCVR. Hi.