Huráá, už jsem zase ve hře

Možná jste v poslední době zaznamenali, že jsem nějak málo slyšet a že se špatně dovoláváte. Já měl na druhé straně barikády ty samé pocity. Rádio se mě zdálo takové nějak tupé, anténa LW nešla zabudovaným ATU naladit, dostával jsem špatné reporty a pileupy na sotách takové divné. Ani jsem se nezapotil, stanice volaly jednotlivě. Víceméně jsem to sváděl na podmínky šíření, podezíral jsem aktivátory, že jsou nějak unaveni a relaxují bez rádia.

Vše vyvrcholilo na expedici Šumava SHR2011. Postěžoval jsem si Milanovi OK1IF a ten mě zdělil, že nic takového nepozoruje. Poslechl si mojí PFR3 a potvrdil domněnku, že s rádiem je něco v nepořádku. 

Expedici jsem s PFR3 přetrpěl a doma jsem je podrobil důkladné kontrole. No ona ta kontrola zase tak důkladná nebyla. Všiml jsem si, že jeden vodič od ATU je zaletován do nějakého divného místa. Vzal jsem ho do pinzety a ejhle. Nebyl zaletován vůbec. Pak jse zkusil i ostatní vodiče a povedlo se mi vytáhnout z tišťáku ještě jeden. Tak jsem je pořádně zaletoval a panečku to byl rozdíl. Jediné, co mě vrtalo hlavou bylo to, že to vůbec vysílalo. Jednalo se o vinutí na ATU, které připojovaly anténu. Asi se mrška anténní okruh uzavřel přes něco jiného. A nebo druhá, velice zajímavá možnost. Anténa je zbytečná. Hi. Tento výzkum jsem bohužel pro nedostatek času nedokončil. To nechám dalším experimentátorům Hi.

Dobrá věc se podařila už to zase vysílá

V pátek jsem PFR vyzkoušel na OK/PL-020 s LW anténou. Šla bez problémů naladit a opět jsem si po dlouhé době vyzkoušel Pileup. Dnes jsem ji vyzkoušel na OK/KA-012 a OK/KA-052 s diopólem a s potěšením jsem opět použil ATT, protože signály byly v síle, která spolehlivě přetížila NE612 na vstupu a Pileup byl skutečně důstojný. A to tak, že jsem zrušil další plánovaný kopec OK/KA-055 a raději jsem si po dlouhé době užíval vysílání. Takže na závěr skutečně dobrá zpráva JSEM ZASE VE HŘE.

Jakou anténu na SOTU

Čas kvačí, léto je již pomalu v poločase a já stále nestíhám realizovat své plány. Teď mluvím samozřejmě o připravované radioamatérské expedici SHR2011. To co bylo jednoduché, tj. dalo se nakoupit jsem již koupil. S novým rádiem Tramp z dílny Petra OK1XGL jsem ve skluzu, tak jsem se rozhodl, že vyzkouším alespoň novou anténu.

Základem mé techniky na expedici bude pochopitelně moje SOTA výbava. to je TCVR PFR3, LiPo baterka 2200 mAh, cestovní pastička Palm Radio a drátová anténa pro 7, 10 a 14 MHz. Se slzou v oku jsem se rozloučil se svým teleskopem 12.5 m protože budu potřebovat v batohu místo pro takové zbytečnosti jako spacák, karimatku, proviant a podobně.

Vertikální instalace 1/2 G5RV

Jak tedy s anténou. Po všech pokusech, které jsem udělal se na mých SOTA výpravách nejvíce osvědčila 1/2 G5RV tedy dipól 2x7.7 m + 5 m dvojlinka. Přestože program MMana, této anténě moc šancí na 7 MHz nedává, s 5 W dělám prakticky celou Evropu a dokonce jsem někde na netu četl, že v Anglii patřím k těm silnějším stanicím ve Střední Evropě Hi. Nicméně jsem musel anténu trochu dopracovat. První problém byl v tom, že anténa má vysokou induktivní složku na 7 MHz, takže se na Smithově diagramu nachází těsně nad severovýchodním obzorem. ATU zabudovaný v PFR3 z tohoto místa nedokázal vybruslit. Takže jse si pohrál jednak s ATU, změnil jsem transformační poměr a anténa dostala slušivý zkratovaný pahýl. Na ostatních pásmech se to projevilo spíše negativně ale 7 MHz ladí 1:1. Tuto anténu montuji většinou vertikálně na laminátový teleskop. Vertikální montáž preferuji především proto, že naše české kopce jsou většinou hustě zalesněny a dostat horizontální anténu třeba pouze do 5 m bývá většinou problém.

Dále na SOTĚ používám také anténu LW lambda/2 pro pásmo 7 MHz. Není to špatné ale mám pocit, že je to horší nž dipól, mění se to, jak aprílové počasí. Někdy mám pocit, že funguje přímo suprově a někdy mám starosti udělat 10 QSO na 7.032 MHz. Navíc ji ATU pořádně nevyladí a v terénu je prolém s pořádným VF uzemněním.

Rozhodl jsem se tedy opět pro dipól, s tím, že odstraním alespoň ten pahýl, který anténu zbytečně zatěžuje a ztěžuje instalaci a zabírá místo v batohu. Předpokládal jsem, že bude stačit jen mírně prodloužit původní dipól 2x7.7 m tak aby se zvýšila reálná složka impedance a snížila reaktanční. Můj přítel MMana se mnou vcelku souhlasil. Rozdíl se projevil pouze v míře prodloužení. Zatímco já jsem byl ochoten připustit maximálně dvoumetrové prodloužení abych mohl anténu montovat vertikálně na teleskop bez přílišné deformace vyzařovacího diagramu, MMana požadoval alespoň 4 m. To už mě připadalo škoda nevyužít rovnou rezonanční délku pro 7 MHz. Střihl jsem tedy dipól 2x10.7 m a k tomu dvojlinku 8 m. Nedočkavě jsem připojil rádio a rozdíl byl patrný již na příjmu. Signály byly v nebývalé síle. ATU v PFR3 anténu s přehledem naladil na všech pásmech.

Dipól 2x 10.7 m instalovaný jako invertované V

Jak to dopadlo v praxi? Používám ji už asi měsíc, tak doufám, že mé informace nebudou příliš zkresleny aktuálními podmínkami šíření. Po počáteční euforii se dostavilo lehké vystřízlivění. Místní stanice skutečně mírně zesílily. Začal jsem dělat více OK stanic, z DL, OE, HA jsem dostával lepší reporty ale výrazně snížil počet angličanů, zhoršily se reporty z HB9 a F. Myslím, že se projevily nevýhody antény v malé výšce nad zemí. Uvědomil jsem si také, že ten vertikální dipól není pouze z nouze cnost a že se v nouzi nechá použít i jako DX anténa. 

No a jak to dopadne s SHR2011? Když jsem vyházel z batohu ty hromady drátu a bezradně jsem nad tím kroutil hlavou, tak jsem se rozhodl nakonec pro LW anténu. Dal jsem si dohromady všechny + a - a zjistil jsem, že tolika místa v batohu přece jen nemám, tak jsem se rozhodl, pro anténu, kterou sice příliš nemiluji ale znám jednoho nejmenovaného radioamatéra (OK1IF), který na ni nedá dopustit. Tak vyzývám všechny příznivce SHR2011, především ty doma, pilně monitorujte přes den 7.032 a večer 7.028 abych si drobet opravil mínění o LW anténách

Quo Vadis SOTA

V minulých týdnech proběhla v konferenci SOTA OK místy až bouřlivá diskuze o smyslu SOTA. To, co vidím pozitivní na celé diskuzi, je to že se zapojilo dost lidí především aktivátorů. Je vidět, že SOTA se dostává do popředí HAM dění u nás. Není divu. Vysílání z přírody má zvláštní kouzlo, pro mnohé je přitažlivá kombinace turistiky a provozu rádia. Má perfektní technické zázemí - spoty - SOTAwatch, databázi vrcholů, interaktivní bodový systém a mnoho dalších vymožeností o kterých se ostatním může nechat pouze zdát.

To, co mě nepříjemně překvapilo byl náhled většiny aktivátorů na smysl našeho snažení. Já jsem se od začátku domníval, že sota je kombinace turistiky a vysílání. A když říkám kombinace, tak myslím, že by tam měly být zastoupeny obě složky. Nepochopil jsem, proč většina diskutujících, tak sveřepě odmítala i nějaký minimální sportovní výkon. Vždyť outdoorových aktivit s rádiem, kde není požadován žádný sportovní výkon, které jsou pouze geografická aktivita je mnohem více. Patří sem například WFF, Hrady a zámky, letiště, tak proč se bránit jediné aktivitě, která opatrně naznačuje, že by měl člověk alespoň propotit triko. Je zajímavé, že většina diskutujících rozebírala mé nepříliš povedené obraty typu "Sota je demotivující", (které mě mimochodem zamrzely okamžitě, jak jsem to odklepl) ale nikdo si nevšiml podstaty mého sdělení. Pokud je v dokumentech napsáno, že vrcholu musí být dosaženo lidskou silou - pěšky na běžkách nebo na kole a pod., tak si nebudu hledat skulinky, jak se z toho vyvléknout. A jestliže má kopec převýšení nad okolní krajinou například 300 m tak šlapu 300 m a ne 20 m od nejbližšího parkoviště. Horolezec, když řekne zdolal jsem horu XY, tak se všeobecně předpokládá, že urazil cestu od základního tábora na úpatí hory na vrchol. To už jsme na tom skutečně tak mizerně, že když se chceme bavit, musíme si k tomu nechat zpracovat právní dokument, který bude přesně vystihovat všechny aspekty našeho snažení? To nedokážeme z jasného textu pochopit smysl a jednat podle toho?

Mohu Vás ujistit, že takovýhle pohled si vychutnáte mnohem lépe když si kopec vyšlápnete

Podívejme se, jak to dnes vypadá v závodech. Výsledek závodu je z cca 90% dán technickým vybavením a z 10% kvalitou operátora. To není útok proti technice ani naříkání po "starých dobrých časech". Já osobně se technikou také bavím. Jenže, když máme na mysli soutěž, měli bychom soutěžit především ve svých dovednostech technických i operátorských, a ne v tom kolik jsme ochotni do toho investovat.

To chceme skutečně SOTU degradovat pouze na generátor bodů? Jak myslíte, že bude SOTA vypadat za nějakých 10 let, pokud budeme pokračovat v nastartovaném trendu? Aktivátor přijede do horského střediska velkou dodávkou, ve které bude mít alespoň 4 robotické čtyřkolky, vybavené GPS, kamerou a dálkové ovládanou radiostanicí. Z Flash do nich nahraje připravené trasy, tak aby za den stačily objet všechny vrcholy v okolí, aby se do těch "zatracenejch" Krkonoš už nemusel letos vracet. Zatím si sedne do restaurace a na mobilním telefonu bude sledovat pohyb čtyřkolek a bude se kochat záběry z kamer. Když 1. čtyřkolka dorazí na vrchol, zapne své 4 remote rig a aktivuje kopec, přece se nebude spoléhat na náhodné lovce na pásmu, to je zdržení. Okamžitě vyšle čtyřkolku na další kopec. Mezitím si od srdce zanadává že mobilní stanice č. 2 má zpoždění oproti plánu. Na kameře zjistí okamžitě příčinu. Cesta je špatná a čtyřkolka se v terénu dokáže pohybovat pouze rychlostí 10 km/h. Když ho sotování přestane bavit, dá povel, a čtyřkolky se vrátí k autu. Doma je včas na večeři a ještě stihne podat trestní oznámení na správu silnic, že na Luční horu nevybudovali asfaltovou cyklostezku, což ho stálo velké zdržení a ztrátu nějakých 50 bodů.

Ani si neumíte představit, jak by mě potěšilo, kdyby předchozí řádky byly čisté scifi. Já se ale obávám, že náš konzumní způsob zábavy směřuje přesně k takovémuto cíli. Nebylo by dobré se nad tím alespoň zamyslet?

Javorová skála OK/JC-063 - Nostalgické vzpomínání

Po nějaké době mě práce přivedla na hranici Středočeského a Jihočeského kraje, tak jsem neodolal a rozhodl se navštívit Javorovou skálu JC-063. Počasí sice nebylo na výlety nejlepší, foukal nepříjemný studený vítr a celý den se honily přeháňky. Na kopec jsem se dostal bez problémů. Když pominu, že po instalaci antény se vedle mě usadili dřevorubci a řezali tam nějaké klády, tak i aktivace proběhla hladce. Udělal jsem 35 QSO na 7 MHz, tak jsem uznal, že si tatranku zasloužím. Když se navíc protrhaly mraky začalo svítit sluníčko,  usadil jsem se na pařez po těle rozlil příjemný pocit uvolnění a já nostalgicky zavzpomínal na svou 1. aktivaci. Tenhle kopec má pro mě velký význam. Zde jsem totiž nastartoval svoji SOTA kariéru

Jak to tedy vlastně začalo? Když mě Karel OK1HCG řekl, že se OK asociace připojila k SOTĚ, začal jsem přemýšlet, jak se do projektu zapojit. Doma jsem vlastně nic vhodného neměl. Vzhledem k tomu, že moje aktivity se z valné části odehrávají na KV provozem CW, úplně jsem zavrhl VKV výbavu. Na druhé straně jsem chtěl aby SOTA výbava byla použitelná obecně pro cestování, dovolenou a podobně. Pročetl jsem spoustu WEBů, poklábosil s kamarády, Vítek OK5MM byl dokonce tak hodný, že mě zapůjčil FT817, protože to byl jeden z horkých favoritů. Nakonec jsem se rozhodl pro FT857, cestovní tuner MFJ 902H, pastička Palm Radio, Laminátový teleskop 12.5 m od OK5IM a drátové antény upravené pro instalaci na teleskop. Celkem si dokáži představit Milana OK1IF, jak se shovívavě usmívá, když vidí kolik "zbytečností" je člověk schopen vynést na kopec aby udělal řádově stejný počet QSO jako on se svojí ATS a pádlovkou 2 m nad zemí.

Ale zpět k Javorové skále. Na začátku března 2008 jsem měl konečně výbavu v kupě. O víkendu jsem trénoval na zahradě stavbu stožáru, instalaci antén a dolaďoval poslední detaily. Doma jsem mezi tím pilně poslouchal na SOTA kmitočtech a tiše záviděl aktivátorům že jsou QRV a nemohl jsem se dočkat své 1. SOTY. Jen počasí nepřálo. V Čechách řádila vichřice Emma, která si vyžádala několik životů, tak jsem doma ani nemohl řící, že se chystám na kopec. Kdyby to ženské věděly, (manželka a dcera), byly by schopny mě propíchat gumy u auta, abych neblbnul. Když mě potom zavolali na servis na ČOV Votice, bylo rozhodnuto. JC-063 se mě jevila, jako dostatečně důstojný kopec pro 1. aktivaci.

S prací jsem byl do oběda hotov, takže jsem mohl vyrazit směr Sušetice. S počasím to nebyla žádná sláva. Stále foukal silný vítr, každou chvíli se zatáhlo a přehnala se přeháňka. Bylo jasné, že to nebude žádná selanka a že se budu muset popřádně vycajchnovat abych neodkráčel s dlouhým nosem. Vyrazil jsem po žluté turistické značce na vrchol. Ze začátku to bylo dobré, čím jsem stoupal výš, tím silnější byl vítr. Když jsem se dostal do lesa, jen jsem nevěřícně zíral, jak to tu vichřice zpustošila. Všude bylo plno vyvrácených stromů, cesta byla na mnoha místech zatarasena. Někde byla vylámána celá paseka lesa, zbylo tam pouze několik mladých stromů. Vítr v lese vydával neuvěřitelně hrůzostrašné zvuky, neustále se ozývalo lámání a praskání. Poslední část cesty vedla lesem. Za tu bych si myslím zasloužil bobříka odvahy, podle moudrých zavřít do blázince. Sice jsem se rozhlížel, kudy projít, stromy, o kterých jsem se domníval, že nevydrží jsem obcházel velikým obloukem. No jo, zkuste ale najít v lese průchod bez stromů. Nemluvě o tom, že ať jsem se dal jakýmkoli směrem, vždy tam ležel nějaký padlý strom, který jsem musel s vynaložením sil přelézat.

Vrchol na dohled

Když jsem konečně dorazil na vrchol, který je holý, naivně jsem si myslel, že mám vyhráno. To jen to té doby, než jsem na druhé straně louky viděl nějaké břízy nebo olše, jejichž koruna byla ohnutá vodorovně. Asi nějaká zvláštní odrůda Hi. Po pár metrech bylo vše jasné. Závan větru mě udeřil takovou silou, že jsem se sotva uržel na nohou. Dole v údolí si lidé mysleli, že vichřice už skončila. Myslím že tady na vrcholu měl vítr stále rychlost 60 - 80 km/h. Horko těžko jsem se doplahočil na vrchol, k hraně lesa, kde se mě zdálo, že tolik nefouká.

Doma jsem si připravil drátovou anténu GP se čtyřmi protiváhami laděnou na 7 MHz. Na kotvení  3 padákové šňůry. Znalci se teď jistě smějí, až se popadají za břicho. To je ta nejnemožnější kombinace i pro bezvětří. Ani nepočítám, kolikrát stožár padnul. Ono by asi nebylo problém jej vztyčit ve dvou. V jednom je to nadlidský výkon. Vždy jsem musel počkat až vítr poleví povolit kotvy a vytáhnout o jedno patro výše. Světe div se po cca 30 minutovém úsilí se to podařilo. Stožár byl vysunut do 10 m výšky a zakotven ve 2/3 výšky. Jen jsem nevěřícně zíral, co s ním vítr vyváděl. Takovou lambádu jsem ještě neviděl. Byl jsem stoprocentně přesvědčen, že nemůže vydržet ani 5 minut. Naštěstí jsem se spletl. To byla jedna z mála věcí, která neselhala. Když byl intalován hlavní zářič, zkusil jsem položit po zemi protiváhy. Napohled jednoduché. Sice jsem položil 4 paprsky rovnoměrně po 90 stupních. Jenže než jsem práci dokončil byly všechny vzorně nataženy po větru. Naštěsti jsem si mohl vypomoci kameny a protiváhu rovněž ukotvit. 

Konečně nastal dlouho očekávaný okamžik a mohl jsem připojit anténu k rádiu. Když se ze sluchátek ozval šum, byl jsem štěstím téměř bez sebe. Nadšení ale rychle opadlo, když jsem zkoušel anténu naladit. Prolédl jsem celou VF cestu a příčina byla záhy objevena. Jediný letovaný spoj na SO239 nevydržel nápory větru a povolil. Musím řící, že se o mě chvíli pokoušely mdloby. Po šílené cestě lesem na kopec, vztyčení stožáru odejít s dlouhým nosem. Když jsem se probral z mrákot, vysypal jsem svoji radiovou KPZ (krabička poslední záchrany) a hledal, čím by se to nechalo opravit. Myslím, že tentokrát při mě stál asi radiový pánbůh. Našel jsem tam i kus čokolády. Můj švýcarský nožík měl dokonce i šroubovák, kterým bylo možno svorku utáhnout, takže nic nebránilo pokusu č. 2. 

Změna byla patrná okamžitě. Ze sluchátek se linul nádherný VF šum a anténa ladila. Nedočkavě jsem naladil 7.032 a dal výzvu. Ani jsem nestačil dokončit 1. spojení a z jihu se přihnal černý mrak. Během chvilky se setmělo a spustila se hustá chumelenice. Vše bylo mokré, ani jsem to nestihl dát do igelitu. Po všem úsilí se mě nechtělo to vzdát. Byl jsem promočený, promrzlý ale stále ještě odhodlaný kopec aktivovat. Po 10 minutách byl mrak pryč a kolem 5 cm čersvého sněhu. S obavami jsem vybalil rádio. Vypadalo to, že ve zdraví vše přežilo. To se ovšem nadalo říci o deníku. Ten byl mokrý dříve, než jsem jej stihl zabalit. Doma když jsem jej přepisoval do počítače, jsem si připadal jako Schlieman, když luštil klínové písmo. Udělal jsem další 4 spojení a PSV opět vylítlo nahoru. Když jsem ze sněhu vyhrabal patu stožáru. příčina byla zřejmá okamžitě. Tentokrát nevydržela lisovaná spojka. kterou byly připojeny protiváhy. To už jsem neměl sílu opravovat a rozhodl se expedici ukončit.

Začínám balit a v tom se stal zázrak. Vítr polevil a mezi mraky se objevil otvor, kterým proniklo slunce. Nejsem sice věřící člověk ale v tu chvíli jsem měl pocit, že cosi mimozemského mě chce něco sdělit. Ve své nadutosti jsem se samozřejmně domníval, že jsem udělal jakousi pomyslnou zkoušku a jsem přijat do obce aktivátorů Hi.

Cestou domů jsem oplýval eufórií a ta neopadla ani, když jsem analyzoval výsledky a zjistil, že vlastně vše, co jsem udělal vlastními silami selhalo. Vydrželo pouze tovární rádio FT857, stožár a pastička. Doma jsem na základě zkušenosti z Javorové Skály upravil výstroj a další aktivace už proběhly bez problémů.

Nečekané setkání

Je to neskutečné, jak ten čas rychle letí. Ani jsem si to neuvědomil a už vlastně začínám 4. ročník SOTY. Poměrně dost toho naběhám, nalezu a naklouzám po kopcích SOTY a vždy jsem si říkal, že by nebylo marné potkat nahoře nějakou spřízněnou duši. Jednou jsme se potkali s Petrem OK1CZ v Krkonoších ale bohužel jsem šli proti sobě, tak jsme prohodili pár slov a každý pokračoval po svém. 

Teprve dnes se zadařilo podle mého gusta. Ale vezměme to od začátku. Je neděle a mám relativně volno, počasí sice nic moc ale už mám SOTA abasťák, tak píši Petrovi OK1DPX jestli by neměl chuť na půldenní SOTU. Petr je sice už delší dobu vyřazen, na poslední SOTĚ si natáhl vazy v koleně a má rovněž měsíční půst. S Petrem už dlouhá nečinnost také pořádně zamávala, tak se nenechal dlouho přemlouvat a připojil se. Dohodli jsme se, že auto necháme v Orlově a půjdeme na Třemošnou OK/ST-005. Jenže cestou jsme lehce poklábosili a já Orlov přejel, takže jsme zaparkovali auto v Kozičíně a vyrazili. Ze začátku jsem s obavami sledoval Petrovo koleno bál jsem se abych ho nezlikvidoval úplně. Ale Petr vypadal celkem svěže, nestěžoval si, tak jsem navrhl netradiční trasu, přiblížit se k Orlovu, pak průsekem na hřeben a po hřebenu na Třemošnou. Petr nic nenamítal, tak jsme pokračovali.

Konečně na vrcholu. Tak dnes si tu tatranku opravdu zasloužím

Cesta byla dobrá, skoro rovina, jen mírně stoupala, blížili jsme se poměrně rychle k cíli. Šlo to tak dobře, že červíček začal vrtat. Byli jsme asi 600 m od cíle a pořád o 100 m níž. V duchu jsem přemýšlel, jak asi překonáme těch 100 m výšky. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Prošli jsme lesem a před námi se najednou vynořil hřeben Třemošné. No hřeben nebo kopec není asi ten správný výraz. Myslím že zeď je přesnější. Navrhl jsem Petrovi, že to obejdeme a pokusíme se najít něco pohodlnějšího. Petr je ale bojovník a ustoupit bylo pro něho nepřípustné. Tak jsem se do kopce zakousli a supěli pomalu nahoru. Po 10 minutách jsme byli na hřebenu. Pocit vítězství stál za to. Konečně jsem měl dobrý pocit a věděl jsem že čokoládovou tatranku Opavia si dnes skutečně zasloužím. Na hřebenu jsme narazili na cestu, po které jsme pokračovali až pod vrchol. 

Karel s Pavlem okupují "moji tyčku"

Lehce vydýcháváme výstup a já začal pořizovat fotodokumetaci. Byl jsem zrovna u nivelačního bodu, když jsem zaslechl nějaké hlasy. Rozeznal jsem pouze "Tyčka už je obsazena" Podívám se, chtěl jsem informovat příchozí, že ji zase uvolním a vidím přicházet chlapa v maskáčích, následovaného dalším v černé kombinéze. Asi to bude nějaký veselý traper. Začal jsem si připravovat řeč o radioamatérech a SOTĚ abych neznalé příliš nepoděsil. Vzpomněl jsem si totiž na svou dceru Aničku, která když viděla co na kopcích páchám, prohlásila, že kdyby mě neznala, tak na mě zavolá policii, že navádím rakety na Prahu. To už jsou u nás, podávají nám ruce, "Ahoj, já jsem Karel OK4DX a Pavel OK1MCS" Asi se pěkně pobavili, když viděli, jak jsem překvapený. Ani nevím, jak jsem vykoktal jméno a volačku. Tohle jsou totiž pro mě soťáci Nr. One. Jejich domovským revírem je Šumava a dostávají se do míst, kam lidská noha nevkročila už desítky let. Mají také spoustu prvoaktivací v nejnepřístupnějších částech Šumavy. Nejednou jsem závistivě sledoval spoty a přestavoval si jak dobývají šumavskou divočinu. 

Petr byl dnes 1. On the air

Jelikož byl čas pokročilý, příliš jsme neplýtvali zdvořilostmi a pustili se do stavby antén. Byli jsme tam 3 telegrafisté, dohodli jsme se, že se prostřídáme na pásmech 40 a 30 m. Já jsem ještě chvíli omeldoval, díval se, jakou výbavu si přinesli. Petr zatím postavil anténu a rozjel to na 40 m. Moc se mu ale nedařilo. Byl WPX RTTY contest a závodníci zasahovali hluboko do CW segmentu. Pavel mezitím nainstaloval anténu také na 40 m a zkusil to na SSB. Vzhledem k tomu, že znám vlastnosti mé PFR 3, jsem ani 7 MHz nezkoušel a rovnou jsem se naladil na 30m. Nějak se ale nedařilo. S velkým úsilím a po spotu, který zaslal Karel se podařilo krvavě vydřít 11 QSO. Když jsem potom nahlédl do logu Pavla, musel jsem se trochu zastydět. Pavel měl celou stránku popsanou, odhadem nějakých 40 QSO. 

Nakonec ještě, chtěl jsem říci usedl, přesnější výraz je ulehl k rádiu Karel a udělal MIX CW+SSB. My jsme začali pomalu balit. Karel s Pavlem totiž dnes již udělali Zavírku OK/ST-009 a vraceli se k autu po stejné trase, jako my. Cesta zpět uběhla velice rychle. Námětem byla, jak jinak především Šumava. Dozvěděl jsem se několik novinek z NP a zjistil, že jsou stejná krevní skupina, jako já. Rádi se toulají šumavskou divočinou, příliš nevyhledávají frekventované turistické cesty a raději se uchylují do soukromí ticha a klidu. Přesto, že se začalo již šeřit, připadalo mě, že cesta zpět uběhla nějak až nepříjemně rychle. Rozloučili jsme se u auta, my s Petrem pokračovali do Kozičína a Karel s Pavlem se vrátili do Plzně.

Grybla 2010

Vánoce 2010 jsou dávno za námi, nový rok také, tak jsem si řekl, že bych mohl konečně napsat o naší SOTA výpravě na Gryblu OK/ST-104. Kamarádům, kteří se zúčastnili jsem pochopitelně vyložil, jak to vše zařídím, nakonec prázdniny skončily, mě opět strhl vír pracovních povinností a reportáž se málem skončila v propadlišti dějin. Naštěstí obleva a špatné počasí mě přikovalo k židli, tak jsem se rozhodl, že přece jen napíši pár slov abych navnadil Vás nalomené na příští rok.

20 km od Prahy a vypadá to tu jako na horách

Po oznámení v konferenci SOTA OK se přihlásil Jirka OK2BDF, Petr OK1DPX a Mirek OK1UBM. tentokrát se nikomu nechtělo vyrážet ze Psár, tak jsme se pouze dohodli, že se v poledne setkáme na vrcholu. Já vyrazil jako obvykle z domova, cestou se kochám zasněženou krajinou a volá Mirek z auta a upřesňuje program. Ani ne za 10 minut volá opět, že naložil Jirku a Petra a jsou na cestě do Těptína. Asi mu nedalo příliš práce je poznat. Mezi námi, kdo jiný se v neděli dopoledne v cca deseti stupňovém mazu a v 30 cm sněhu se bude plahočit do kopce a rancem a jakýmsi klackem Hi. 

Mirek OK1UBM je první QRV

Prostě jsem pochopil že nebyl velký problém poznat soťáky. To ovšem byla pro mě výzva. Já byl zhruba v poločase a oni již pod kopcem. Omezil jsem prohlížení malebné krajiny a vyrazil nejkratší cestou na kopec. Když jsem se schvácený vyšplhal až nahoru, ostatní již byli v permanenci, stavěli stožáry a natahovali antény. Já jsem ještě chvíli omeldoval, prohlížel, co si přinesli ostatní. a pustil se také do stavení. Bylo sice jasno ale mráz cca 10C nedával naději na nějaký dlouhý pobyt na kopci. První byl připraven Mirek. Jeho FT897 byla v batohu nainstalována, připojil mikrofon a anténu na 2 m a rozjel to ve velkém stylu. Během několika minut mě hotovo.  

Petr OK1DPX

Petr s Jirkou instalovali KV. Petr má svou oblíbenou K1 od Elecraftu. Má stojánek vlastní výroby z nosiče na kolo. Osvědčil se i na sněhu. Jako anténu použil Invertované V na laminátové stožáru, On si totiž každý myslí jak je K1 výborné rádio na SOTU, ono to tak skutečně je. Má kvalitní RX, je malé, a úsporné. Jenže má ovládací prvky na předním panelu a pokud je na zemi a ty sedíš nad ním, nevidíš na displej, nemůžeš k ovládacím prvkům. Takže Petrův stojánek, který zajišťuje stabilitu  jakémkoli terénu a umožní otočení rádia ovládacím panelem nahoru je vlastně geniální věc. Taková drobnost a jak je svět najednou krásný. Jirka neponechal nic náhodě, přinesl si karimatku, vybalil rádio FT817 a dipól a než jsem se nadál měl také hotovo.

Jirka OK2BDF

A jak už to tak bývá, v každé výpravě se vyskytne nějaký ten nešika typu velkého blondýna. Tentokrát mě kolegové tu čest přenechali a musím říci, že si nemohli vybrat lépe. Když pominu fakt, že jakožto hlavní organizátor jsem dorazil na kopec poslední, to ještě taktně přešli. Ale sotva jsem sundal batoh, hrnula se na mě jedna katastrofa za druhou. Anténu se ještě povedlo nainstalovat. Když jsem zapnul rádio, displej jen krátce problikl a zůstal černý. Nehnul jsem ani brvou a prohlásil, že mám jistě vybitou baterku, zda by se nenašla nějaká volná. 

No prostě zimní selanka

Nejdříve jsem ji vydundal na Mirkovi, má krásnou asi 9 Ah, srdce zaplesalo štěstím. Ta měla bohužel široké fastony a já na ni neměl kabel. Pak jsem znásilnil Jirku, půjčil mi svoji 7 Ah, ta byla také dobrá, připojím ji a displej stále černý. Chvíli jsem se rozpačitě drbal na hlavě, když přišel Jirka a všiml si že mám špatně polaritu. To mě vlilo novou krev do žil. Suverénně jsem prohlásil, že se nic neděje, že moje PFR3 má na napájení diodu. Zapojím správně polaritu, chvilka napětí a opět nic. Jen jsem ucítil známý elektrikářský smrad, jako když Vám hoří rádio. Zkontroloval jsem je, žádnou závadu jsem nenašel a navíc už jsem si nebyl jistý ani tou diodou. Bylo mě jasné, že na kopci to již neopravím. Jen abych Vás nenapínal doma, když jsem rozebral rádio, jsem zjistil, že na PCB byly přepáleny spoje mezi baterkou a vypínačem. Když jsem je proletoval rádio normálně naběhlo a tvářilo se, jako by se nic nestalo. Hbitě jsem tedy vymyslel teorii o zkratu na kartě vlivem vlhkosti. Což není tak úplně nereálné, protože při poslední SOTA výpravě jsem zmokl a rádio jsem nevysušil. 

Expedice Grybla 2010. Zleva OK2BDF, OK1UBM, OK1DDQ, OK1DPX

Ale zpět k expedici. Jirka se naštěstí mými eskamotérskými kousky s baterkami nenechal zastrašit a nabídl mi svou FT817 abych mohl kopec aktivovat. Viditelně ho uklidnilo, když jsem mu sdělil, že se nemusí obávat, že normálně nemám spotřebu 1 rádio na 1 kopec. Zabydlel jsem se na 7.032 MHz. Bohužel zrovna probíhal nějaký závod, tak po nějakých 10 QSO jsem byl z kmitočtu vypiuzen. Nicméně jsem byl rád že po vší nepřízni osudu se povedlo SOTU aktivovat. Navíc jsem se bál na cokoli sáhnout. Znáte to, jak nemám svůj vlastní vercajk, nevím na co sáhnout, tak raději na nic nesahám abych alespoň na pásmu vypadal, jako dobrý operátor.

Na závěr bych rád poděkoval všem účastníkům i lovcům, kteří nás dokázali v té zavodní vřavě pobrat. Já si příští rok Gryblu zopakuji a budu rád pokud se zase někdo připojí. A jelikož se již začíná projevovat defict vánočního cukroví, tak zcela zjištně přemýšlím o vyhlášení doplňkové soutěže o nejlepší vánoční cukroví pro YL/XYL, babičky dcery a další kvalifikované pekařky. Po ukončení sotování počítám, že se na to vrhneme a seže.... Tedy chtěl jsem říci objektivně zhodnotíme a vyhlásíme vítěze.

Jak jsem málem nezdolal OK/PL-012

Medvědí Hora OK/PL-012. mě láká již delší dobu. Je to výzva, leží v dosti nepřístupné části Šumavy - kdyby to šlo jednoduše, tak ji již někdo udělal a za druhé ten název "Medvědí Hora" - Ty představy, jak se tam kdysi proháněli medvědi a jaký tam byl lovecký ráj. Již několikrát jsem udělal nesmělý pokus zdolat tuhle SOTU ale pokaždé se něco zhatilo.

 Blížil prodloužený víkend, situace v práci byla stabilizovaná, vše nasvědčovalo tomu, že nebude "SOTA přerušovač" (vysvětlivka pro ostatní - telefon od zákazníka, že se něco po... a že je nutné to okamžitě napravit). V pátek jsem zabalil věci a hurá na chalupu v Jaroškově u Stach. Počasí nemělo chybu, byl jsem odhodlaný celý víkend prosotovat. Pak ale začínal můj plán dostávat trhliny. První překvapení se dostavilo asi 5 minut po mém příjezdu. Přijel švagr Libor se synovcem Martinem s tím že plánovaná oprava střechy, která se měla dělat příští týden se bude konat nyní, protože Martin, jako hlavní expert na výškové práce za týden nemůže. V duchu jsem tedy odmazal pomyslné body ze svého SOTA konta a vrhli jsme se na střechu. Díky Martinovi to šlo skvěle a tak jsme v neděli ve 2 h mohli nahlásit splnění úkolu a já jsem začal zase přemýšlet, jak naložím se zbylým časem. Doba byla pokročilá, tak jsme se rozhodli pro rychlý přesun na Kvildu. Libor se jel dorazit na kole, Martin šel ulovit několik fotek podzimní Šumavy a Já se rozhodl pro SOTU Tetřev OK/JC-006.

Vrchol OK/JC-006

 Po návratu domů jsem vytáhl mapu a začal spřádat plány na Medvědí Horu. Ani čerstvý upgrade TOPO Czech 3 pro od Garminu nedodal příliš důvěry v proveditelnost plánu. Medvědí Hora leží na jih od Modravy v I. zóně národního parku a cest je tam poskrovnu. A pokud někam vedou, tak ne k vytouženému cíli. Nakonec se mě povedlo trasu naplánovat, plánovaná délka asi 23 km, plánované převýšení cca 400 m. S mojí kondicí tak akorát parametry na celodenní výlet.

Jenže šumavský vzduch je přece jenom nějaký silnější, jak říkala moje babička, tak jsem v pondělí zaspal a na Modravu jsem přijel až v 9:30. Tak jsem to už nezdržoval, na záda hodil ranec s 12.5 m teleskopem a další SOTA výbavou a vyrazil směrem na západ po červené na Javoří pilu. Asi po kilometru jsem přešel na neznačenou cestu, která se stáčela směrem na jih. Za zády jsem nechal poslední výspu civilizace a davy turistů, kteří pendlují po oblíbené trase Modrava  - Poledník. Cestu asi upravili pro těžbu dřeva, mírně stoupala a kilometry přibývaly, ranní deficit jsem pomalu smázl, tak jsem se rozhodl že si dám svačinu. Okusuji jablko a přemýšlím, že za chvíli budu muset z cesty sejít abych se příliš neodchýlil od kurzu, když v dálce slyším nějaký zvuk. Omyl je vyloučen, jede sem auto. A za chvíli se ze zatáčky skutečně vynořil džíp správy NP Šumava. V duchu jsem zapřemýšlej jestli jsem již v nepřístupné zóně a už u mě zastavuje.Vzadu mají čerstvě uloveného jelena. Hlava s nádherným parožím přečnívá zadní korbu auta, prostě nádherný kus. Já bych na takovéhle zvíře vystřelil asi pouze v případě hladu, ostatní je střílejí pro zábavu. Moje averze ještě o stupeň stoupla. Řidič se zajímal, co tu dělám a kam mám namířeno. O SOTĚ jsem se preventivně nezmínil, řekl jsem že jdu na Březník a potom zpátky na Modravu, což byla pravda. Dostal jsem tedy ponaučení abych nevstupoval do I. zóny parku a abych nechodil do lesa, že je jelení říje a mohlo by to být nebezpečné. Chtěl jsem se zeptat jestli si myslí, že jako pěšák udělám v NP Šumava větší ekologickou škodu než ta jejich třítunová obluda ale pak jsem jedovatou poznámku raději spolkl a vše jim odkýval. Nebylo jisté, zda se za chvíli nepotkáme znovu a to už by tak tolerantní být nemuseli. Odjeli, já si oddechl, že to tak dobře dopadlo a moje odhodlání sejít z dřevařské cesty při nejbližší příležitosti ještě posílilo. Tam kde se prohánějí strážci NP v džípu já být nemusím.

 Za chvíli jsem dorazil na rozcestí, kde jsem měl podle mapy odbočit na lesní pěšinu. Na mapě byla značena čárkovaně. Tam kde měla být pěšina byla paseka, kde se zrovna těžilo dřevo. Řekl jsem si že to asi rozjezdili traktorem a na druhé straně paseky určitě bude. Hledám i na druhé straně a opět marně. Kouknu na hodinky a ty mě moc optimismu také nedodaly. Na mapu jsem ani nekoukal, to jsem věděl už ze včerejška, že další alternativa neexistuje. Pustil jsem se tedy lesem zhruba po trase oné zmizelé lesní pěšinky. Při této příležitosti musím také složit poklonu GPS Garmin a mapě TOPO Czech 3. S ním se může pustit do lesa i takový orientační antitalent, jako jsem já. Místy jsem měl pocit, že bych podle GPS mohl jít i kdybych byl úplně slepý. Přešel jsem jeden hřeben a sestoupil do údolí Roklanského potoka, cesta pořád nikde ale zato se mě objevil pohled na kus panenské přírody, nádherné údolí obklopené lesem uprostřed zurčící potok. 

šumavská divočina, kam lidská noha nešlápla pár let

SOTY jsem odpovídající kapitolu nenašel. Jestli ještě uvidím civilizaci, tak Danovi napíši aby ji tam doplnil Hi. Když to vypadalo, že se do správného směru nedostanu, poradil jsem se znovu s mapou. A hle přiblížil jsem se k jiné čárkované cestě, která ač je to neuvěřitelné mě měla dovést na tu vytouženou křižovatku. S novou nadějí jsem se vydal cestě naproti. 

Po půlhodině chůze, kdy navigace tvrdila že jsem na cestě opět stejná situace kolem stromy stojící i padlé ale něco jako cesta ani náhodou. Tuhle situaci jsem měl již dnes natrénovanou pustil jsem se tedy po pomyslné cestě a přemýšlel jestli náhodou tu SOTU dnes neodpískám. Blížilo se poledne, já jsem byl vzdušnou čarou asi 5 km od kopce a kolem mě neprostupný les. Sestoupil jsem do údolí Novohuťského potoka, Přede mnou opět nádherná scenerie a jelikož bylo poledne, tak jsem se usadil a sežvýkal kus chleba. Opět jsem se poradil s mapou a hle údajně jsem pár stovek metrů od cesty, po které jsem chtěl pokračovat. To mě vlilo novou sílu do nohou. Zvedl jsem se a vyrážím určeným směrem. Vylezu na planinu, kde měla byt cesta, chvilka napětí a pak jen rozpačitě koukám. Byla tam tráva asi 40 cm vysoká. To by samo o sobě nevadilo ale kde je cesta? Po podrobnějším průzkumu jsem si všiml, že v jednom mistě je tráva asi o centimetr kratší. Že by cesta? Moc se mě to nezdálo, ale vzhledem k tomu, že za poslední 2 hodiny to byla ta  nejlepší dálnice, kterou jsem viděl, tak jsem se rozhodl se po ní pustit. Sice nevím jestli ji budu schopen sledovat ale zkusím to.

Šumavská idylka daleko od civilizace

 Hurá je to v suchu, asi po 1 km se cesta natolik vylepšila že už nejsem na pochybách, dokonce i GPS si spokojeně pochrochtává že jdu po plánované trase. Jediné, co mě kalí radost je čas. Je skoro 1 hodina, na kopec je to tak 5 km a k autu dalších 13, tedy pokud mě zase neukradnou cestu. Tak natahuji krok abych deficit trochu snížil. Asi tak 100 m přede mnou vidím přebíhat přes cestu zvěř. Zastavím a chvíli se dívám, abych je zbytečně neplašil. Najednou slyším v křoví kousek přede mnou jak se někdo prodírá křovím. Čekám a vyleze nádherný jelen. Vypadá stejně jako ten kus, který střelili strážci NP. Uviděl mě a zastavil přímo na cestě v plné kráse. Pohled jako z kalendáře. 20 m přede mnou stojí nádherný jelen bokem, hlavu otočenou ke mě, obrovské paroží, na každém 5 nebo 6 výhonků. Překvapeni jsme byli oba. Když jsem se vzpamatoval, pomalu sahám pro foťák abych si ten okamžik zvěčnil. Bohužel jsem to překombinoval. Jelen, jakmile zaregistroval pohyb, udělal loop, za který by se nemusel stydět ani stíhací pilot RAF a zmizel zpátky v křoví. Ohromeně se ještě chvíli dívám ale jen komíhající se větvičky naznačují že to nebyl sen ale opravdový pán zdejších lesů. Vidět jelena na 20 m v jeho království, je něco úplně jiného než sledovat zpitomělou zvěř v oborách nebo ZOO. Já se v našich horách pohybuji poměrně často ale tohle se mě povedlo poprvé v životě. Pokračuji a přemítám, jak je to nádherný kraj a jak to zařídit abych tu mohl být častěji. Nyní již cesta ubíhá dobře. Pod kopcem ji opouštím a poslední úsek jde zase lesem. Naštěstí zde není moc polomů, tak to ani nebere moc sil. Za 20 minut jsem na hřebenu, je tady je nádherná cesta z medvědí skály. To můžu zkusit zase příští rok. 

Po všech peripetiích jsem konečně na vrcholu

Laminátový teleskop

Chvíli hledám vrchol. Nivelační značku jsem nenašel, tak ho určuji podle GPS. Jsou 2 h, není čas na hrdinství, stavím rychle anténu a usedám k rádiu. Na 7.032 MHz je OE6WIG/P, zkouším ho volat, rád bych dnešní den korunoval také nějakým S2S ale má veliký pille-up a s mizernou anténou a 10 W by to trvalo dost dlouho, než bych se dovolal. Tak to vzdávám a hledám volný kmitočet. Moje snahy zaregistroval DL8YR, hned po prvním CQ volá a pak už to jde ráz na ráz. Vyvolávám nádherný pille-up, který trvá asi půl hodiny. Když hlavní nával končí, beru ještě slabé stanice, které byly překryté těmi vlčáky se 100 a více watty. Vetšinou pokud to jde, dělám každého, koho slyším. Když už nikoho neslyším, rozloučím se a vypínám stanici. Myslím že to byla důstojná SOTA celkově 48 spojení a dokonce i 2 OK, OK1ZE a Vráťa OK1KT. Radost kalí pouze to že se nezdařilo žádné S2S ale jak jsem říkal není čas na hrdinství jsou 3 hodiny a přede mnou je 13 km a nerad bych zůstal v noci uprostřed lesa. Cesta zpět už probíhá normálně. Tentokrát už cesty, které jsou na mapě jsou i ve skutečnosti. Mířím na Březník a pak dále na Modravu. 

Pohled na Velkou Mokrůvku a Luzný z Březníku

Na Březníku se ještě otočím a prohlédnu si krásné panorama, kterému dominuje Luzný. Škoda že naši předkové neposunuli hranice kousek na jih, měli bychom o jeden důstojný summit více. Hladinu adrenalinu mě jen jednou zvedne, když vidím uprostřed I. zóny NP Šumava, zaparkované auto. Již konečně chápu politiku správy NP. Pěšáky je potřeba odtud vyhnat aby si tam papaláši a jejich kámoši mohli pohodlně dovézt zadek v autě a nikdo jim do toho nekrafal. K tomu je přece stráž NP Šumava. Takoví jako jsem třeba já, to dost těžko snášejí, když se NP prohánějí auta a nekonstruktivní kritikou kazí dobrou práci správy NP. 

Uf to byla fuška ale stálo to za to