neděle 27. února 2011

Zavodní deník N1MM stále překvapuje

Tento víkend jsem se rozhodl, že pojedu OK QRP contest. Jako naschvál jsem měl celý týden nabitý a tak jsem se dostal ke studiu podmínek závodu až v sobotu večer. Ovšem místo vymýšlení strategie jsem začal přemýšlet, jaký použiji deník. Můj oblíbený N1MM tento závod neobsahuje. Prohlížel jsem ostatní závody a stále to nebylo ono. Ve stavu nejvyššího zoufalství jsem poklesl tak hluboko, že jsem dokonce otevřel manuál. Klesající sebevědomí se zastavilo až u kapitoly UDC - User Defined Contest.
Ač je v úvodu kapitoly napsáno, že definování kontestu je složitá záležitost, která se malo kdy obejde bez programátorského zásahu, nové verze N1MM jsou vybaveny editorem UDC, který vytváří konfigurační textový soubor s příponou UDC, podobný souboru INI. Ten obsahuje potřebná konfigurační data závodu. Podle mého názoru je to poměrně silný nástroj, který umožňuje nejenom nadefinovat pole deníku. Dokáže nastavit bodování a násobiče dle různých kritérií, kontrolu duplicitních spojení a další důležité funkce, které mají programátorsky definované závody.
Problém je pouze v dokumentaci. Jediným vodítkem je help, který není dostatečně podrobný, prošlapával jsem poměrně hodně slepých cestiček. Autor sám odkazuje na samostatné fórum, kde se řeší různé specializované problémy UDC. OK QRP contest zatím neuveřejňuji, protože jsem skončil v poločase. Jsou nadefinovány pole deníku a vstupní pole, není zatím vyřešeno bodování a násobiče. Nicméně závod jsem odjel a až na drobné mušky jsem spokojen. Myslím, že je to velice dobrá cesta, jak rozšířit možnosti tohoto kvalitního závodního logu. Pokud máte někdo zkušenosti s vytvářením UDC v N1MM, napište, rád bych si rozšířil obzory. A jestli se někdo pustíte v mých stopách, napište také. Možná Vám ušetřím několik kilometrů slepých cestiček.

čtvrtek 24. února 2011

TCVR Tramp - část 1


Jak jsem psal v předchozím příspěvku Jaké rádio na SOTU rozhodl jsem se pro stavbu TCVR Tramp z dílny Petra OK1XGL. Petr doporučuje logicky začít procesorovým modulem, který obsahuje i NF část aby bylo možné zkoušet další karty. K procesorovému modulu patří enkodér udělaný z kuličkové myši. Je na samostatném plošném spoji a obsahuje několik SMD součástek. Bral jsem to jako tréning na skutečnou práci s SMD.
Takhle od stolu to vypadalo jednoše. Vypreparuji z myši inkrementální čidlo, připevním na desku a hotovo. Jenže skutečnost byla poněkud jiná. Vydundal od svých známých několik kuličkových myší, rozebral je a dostavilo se nepříjemné rozčarování. Kolečko se štěrbinami bylo mechanicky spojeno s se skeletem myši a dioda s fototranzistorem byly zaletovány do PCB. Dlouho jsem si lámal hlavu ale nevymyslel jsem jak to spolehlivě namontovat do TCVR. Vymyslel jsem tedy plán "B" a rozhodl že místo ladícího knoflíku tam udělám 2 tlačítka UP, DOWN a požádal jsem Petra o úpravu SW. Petr se zamyslel a nabídl se, že prohrabe svůj "sklad" a pokusí se najít tu správnou myš Genius Mouse One. Skutečně se mu to podařilo a mě již nic nestálo v cestě. Toto je jediná myš, která mě prošla rukama, která má celý systém tj. kolečko s diodou a fotodiodou mechanicky spojen s tištěným spojem.
Nakoupil jsem součástky, doma je vysypal na stůl a začal meditovat. SMD Součástky byly napáskované, což bylo dobře. Neumím si představit, co by se stalo kdybych to vysypal na stůl a pak kýchnul. Asi bych už ty černé pidižvíky o rozměrech 0.8 x 0.5 mm nenašel. Jak je ale od sebe rozeznám? Vzal jsem si na pomoc lupu a moje šťastná hvězda se opět naplno rozářila. Součástky měly na sobě potisk. Zkusmo jsem vzal jeden odpor, změřil jej multimetrem a ono to sedělo.
Začal jsem řešit otázku č. 2. Jak je přiletuji na desku? Vzpomněl jsem si, že při nějaké příležitosti jsme klábosili v radioklubu o SMD a někdo prohlásil, že součástky přilepí vteřinovým lepidlem a pak pohodlně zaltuje. To se snadno řekne ale hůř se to zrealizuje. Pokusil jsem se přenést kapku lepidla pomocí párátka. Jenže lepidlo bylo mimořádně zlomyslné a mě se nepovedlo kapku umístnit na hrot párátka, jak by to bylo asi optimální. Nakonec jsem pomocí druhého párátka dostal lepidlo na desku. Jenže jsem zapatlal mnohem vetší plochu, než jsem plánoval. počkal jsem až lepidlo zaschne a pak jsem se pokusil pájecí plošky očistit. Zaletování se celkem zadařilo, i když i ten nejtenčí hrot, který mám je příliš silný. Přece jen budu muset modernizovat strojový park. Zřejmně by se tato metoda nechala vylepšit ale mě vadilo, že i kdybych kapku lepidla umístnil přesně pod součástku, v okamžiku, kdy na ni přitlačím součástku, se rozteče a nezabráním aby se lepidlo nedostalo na letovací plošky.
Konec dobrý, všechno dobré
Vzhledem k tomu, že tištěný spoj byl oletován, vyzkoušel jsem 2. metodu. Bez lepidla jsem umístnil součástku, přitlačil pinzetou a na jednom konci nahřál pájkou. Chytlo to celkem slušně, neodpadlo ani, když jsem deskou poťukal o stůl. Tak jsem na druhém konci zaletoval, pak se vrátil na 1. konec a zaletoval  rovněž. Tato metoda také není úplně ideální, ne vždy se povedlo součástku přilepit pájkou, občas se posunula mimo pájecí plošky ale je mnohem produktivnější než lepení a věřím, že letované spoje budou také spolehlivější. Docela by mě potěšilo, kdyby zareagovali bastlíři a podělili se o zkušenosti s letováním SMD součástek. To nejhorší CPU a DDS mám totiž stále před sebou.
Nakonec přišla sladká třešnička na dortu. Připojil jsem napájecí napětí a zkusil funkčnost. Naštěstí tam toho nebylo příliš na zkažení, tak jsem si mohl odškrtnout splnění 1. bodu stavby TCVR. Hi.

pondělí 14. února 2011

Nečekané setkání

Je to neskutečné, jak ten čas rychle letí. Ani jsem si to neuvědomil a už vlastně začínám 4. ročník SOTY. Poměrně dost toho naběhám, nalezu a naklouzám po kopcích SOTY a vždy jsem si říkal, že by nebylo marné potkat nahoře nějakou spřízněnou duši. Jednou jsme se potkali s Petrem OK1CZ v Krkonoších ale bohužel jsem šli proti sobě, tak jsme prohodili pár slov a každý pokračoval po svém. 
Teprve dnes se zadařilo podle mého gusta. Ale vezměme to od začátku. Je neděle a mám relativně volno, počasí sice nic moc ale už mám SOTA abasťák, tak píši Petrovi OK1DPX jestli by neměl chuť na půldenní SOTU. Petr je sice už delší dobu vyřazen, na poslední SOTĚ si natáhl vazy v koleně a má rovněž měsíční půst. S Petrem už dlouhá nečinnost také pořádně zamávala, tak se nenechal dlouho přemlouvat a připojil se. Dohodli jsme se, že auto necháme v Orlově a půjdeme na Třemošnou OK/ST-005. Jenže cestou jsme lehce poklábosili a já Orlov přejel, takže jsme zaparkovali auto v Kozičíně a vyrazili. Ze začátku jsem s obavami sledoval Petrovo koleno bál jsem se abych ho nezlikvidoval úplně. Ale Petr vypadal celkem svěže, nestěžoval si, tak jsem navrhl netradiční trasu, přiblížit se k Orlovu, pak průsekem na hřeben a po hřebenu na Třemošnou. Petr nic nenamítal, tak jsme pokračovali.
Konečně na vrcholu. Tak dnes si tu tatranku opravdu zasloužím
Cesta byla dobrá, skoro rovina, jen mírně stoupala, blížili jsme se poměrně rychle k cíli. Šlo to tak dobře, že červíček začal vrtat. Byli jsme asi 600 m od cíle a pořád o 100 m níž. V duchu jsem přemýšlel, jak asi překonáme těch 100 m výšky. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Prošli jsme lesem a před námi se najednou vynořil hřeben Třemošné. No hřeben nebo kopec není asi ten správný výraz. Myslím že zeď je přesnější. Navrhl jsem Petrovi, že to obejdeme a pokusíme se najít něco pohodlnějšího. Petr je ale bojovník a ustoupit bylo pro něho nepřípustné. Tak jsem se do kopce zakousli a supěli pomalu nahoru. Po 10 minutách jsme byli na hřebenu. Pocit vítězství stál za to. Konečně jsem měl dobrý pocit a věděl jsem že čokoládovou tatranku Opavia si dnes skutečně zasloužím. Na hřebenu jsme narazili na cestu, po které jsme pokračovali až pod vrchol. 
Karel s Pavlem okupují "moji tyčku"
Lehce vydýcháváme výstup a já začal pořizovat fotodokumetaci. Byl jsem zrovna u nivelačního bodu, když jsem zaslechl nějaké hlasy. Rozeznal jsem pouze "Tyčka už je obsazena" Podívám se, chtěl jsem informovat příchozí, že ji zase uvolním a vidím přicházet chlapa v maskáčích, následovaného dalším v černé kombinéze. Asi to bude nějaký veselý traper. Začal jsem si připravovat řeč o radioamatérech a SOTĚ abych neznalé příliš nepoděsil. Vzpomněl jsem si totiž na svou dceru Aničku, která když viděla co na kopcích páchám, prohlásila, že kdyby mě neznala, tak na mě zavolá policii, že navádím rakety na Prahu. To už jsou u nás, podávají nám ruce, "Ahoj, já jsem Karel OK4DX a Pavel OK1MCS" Asi se pěkně pobavili, když viděli, jak jsem překvapený. Ani nevím, jak jsem vykoktal jméno a volačku. Tohle jsou totiž pro mě soťáci Nr. One. Jejich domovským revírem je Šumava a dostávají se do míst, kam lidská noha nevkročila už desítky let. Mají také spoustu prvoaktivací v nejnepřístupnějších částech Šumavy. Nejednou jsem závistivě sledoval spoty a přestavoval si jak dobývají šumavskou divočinu. 
Petr byl dnes 1. On the air
Jelikož byl čas pokročilý, příliš jsme neplýtvali zdvořilostmi a pustili se do stavby antén. Byli jsme tam 3 telegrafisté, dohodli jsme se, že se prostřídáme na pásmech 40 a 30 m. Já jsem ještě chvíli omeldoval, díval se, jakou výbavu si přinesli. Petr zatím postavil anténu a rozjel to na 40 m. Moc se mu ale nedařilo. Byl WPX RTTY contest a závodníci zasahovali hluboko do CW segmentu. Pavel mezitím nainstaloval anténu také na 40 m a zkusil to na SSB. Vzhledem k tomu, že znám vlastnosti mé PFR 3, jsem ani 7 MHz nezkoušel a rovnou jsem se naladil na 30m. Nějak se ale nedařilo. S velkým úsilím a po spotu, který zaslal Karel se podařilo krvavě vydřít 11 QSO. Když jsem potom nahlédl do logu Pavla, musel jsem se trochu zastydět. Pavel měl celou stránku popsanou, odhadem nějakých 40 QSO. 
Nakonec ještě, chtěl jsem říci usedl, přesnější výraz je ulehl k rádiu Karel a udělal MIX CW+SSB. My jsme začali pomalu balit. Karel s Pavlem totiž dnes již udělali Zavírku OK/ST-009 a vraceli se k autu po stejné trase, jako my. Cesta zpět uběhla velice rychle. Námětem byla, jak jinak především Šumava. Dozvěděl jsem se několik novinek z NP a zjistil, že jsou stejná krevní skupina, jako já. Rádi se toulají šumavskou divočinou, příliš nevyhledávají frekventované turistické cesty a raději se uchylují do soukromí ticha a klidu. Přesto, že se začalo již šeřit, připadalo mě, že cesta zpět uběhla nějak až nepříjemně rychle. Rozloučili jsme se u auta, my s Petrem pokračovali do Kozičína a Karel s Pavlem se vrátili do Plzně.