neděle 4. září 2011

Huráá, už jsem zase ve hře

Možná jste v poslední době zaznamenali, že jsem nějak málo slyšet a že se špatně dovoláváte. Já měl na druhé straně barikády ty samé pocity. Rádio se mě zdálo takové nějak tupé, anténa LW nešla zabudovaným ATU naladit, dostával jsem špatné reporty a pileupy na sotách takové divné. Ani jsem se nezapotil, stanice volaly jednotlivě. Víceméně jsem to sváděl na podmínky šíření, podezíral jsem aktivátory, že jsou nějak unaveni a relaxují bez rádia.
Vše vyvrcholilo na expedici Šumava SHR2011. Postěžoval jsem si Milanovi OK1IF a ten mě zdělil, že nic takového nepozoruje. Poslechl si mojí PFR3 a potvrdil domněnku, že s rádiem je něco v nepořádku. 
Expedici jsem s PFR3 přetrpěl a doma jsem je podrobil důkladné kontrole. No ona ta kontrola zase tak důkladná nebyla. Všiml jsem si, že jeden vodič od ATU je zaletován do nějakého divného místa. Vzal jsem ho do pinzety a ejhle. Nebyl zaletován vůbec. Pak jse zkusil i ostatní vodiče a povedlo se mi vytáhnout z tišťáku ještě jeden. Tak jsem je pořádně zaletoval a panečku to byl rozdíl. Jediné, co mě vrtalo hlavou bylo to, že to vůbec vysílalo. Jednalo se o vinutí na ATU, které připojovaly anténu. Asi se mrška anténní okruh uzavřel přes něco jiného. A nebo druhá, velice zajímavá možnost. Anténa je zbytečná. Hi. Tento výzkum jsem bohužel pro nedostatek času nedokončil. To nechám dalším experimentátorům Hi.
Dobrá věc se podařila už to zase vysílá
V pátek jsem PFR vyzkoušel na OK/PL-020 s LW anténou. Šla bez problémů naladit a opět jsem si po dlouhé době vyzkoušel Pileup. Dnes jsem ji vyzkoušel na OK/KA-012 a OK/KA-052 s diopólem a s potěšením jsem opět použil ATT, protože signály byly v síle, která spolehlivě přetížila NE612 na vstupu a Pileup byl skutečně důstojný. A to tak, že jsem zrušil další plánovaný kopec OK/KA-055 a raději jsem si po dlouhé době užíval vysílání. Takže na závěr skutečně dobrá zpráva JSEM ZASE VE HŘE.

úterý 9. srpna 2011

Jakou anténu na SOTU

Čas kvačí, léto je již pomalu v poločase a já stále nestíhám realizovat své plány. Teď mluvím samozřejmě o připravované radioamatérské expedici SHR2011. To co bylo jednoduché, tj. dalo se nakoupit jsem již koupil. S novým rádiem Tramp z dílny Petra OK1XGL jsem ve skluzu, tak jsem se rozhodl, že vyzkouším alespoň novou anténu.
Základem mé techniky na expedici bude pochopitelně moje SOTA výbava. to je TCVR PFR3, LiPo baterka 2200 mAh, cestovní pastička Palm Radio a drátová anténa pro 7, 10 a 14 MHz. Se slzou v oku jsem se rozloučil se svým teleskopem 12.5 m protože budu potřebovat v batohu místo pro takové zbytečnosti jako spacák, karimatku, proviant a podobně.
Vertikální instalace 1/2 G5RV
Jak tedy s anténou. Po všech pokusech, které jsem udělal se na mých SOTA výpravách nejvíce osvědčila 1/2 G5RV tedy dipól 2x7.7 m + 5 m dvojlinka. Přestože program MMana, této anténě moc šancí na 7 MHz nedává, s 5 W dělám prakticky celou Evropu a dokonce jsem někde na netu četl, že v Anglii patřím k těm silnějším stanicím ve Střední Evropě Hi. Nicméně jsem musel anténu trochu dopracovat. První problém byl v tom, že anténa má vysokou induktivní složku na 7 MHz, takže se na Smithově diagramu nachází těsně nad severovýchodním obzorem. ATU zabudovaný v PFR3 z tohoto místa nedokázal vybruslit. Takže jse si pohrál jednak s ATU, změnil jsem transformační poměr a anténa dostala slušivý zkratovaný pahýl. Na ostatních pásmech se to projevilo spíše negativně ale 7 MHz ladí 1:1. Tuto anténu montuji většinou vertikálně na laminátový teleskop. Vertikální montáž preferuji především proto, že naše české kopce jsou většinou hustě zalesněny a dostat horizontální anténu třeba pouze do 5 m bývá většinou problém.
Dále na SOTĚ používám také anténu LW lambda/2 pro pásmo 7 MHz. Není to špatné ale mám pocit, že je to horší nž dipól, mění se to, jak aprílové počasí. Někdy mám pocit, že funguje přímo suprově a někdy mám starosti udělat 10 QSO na 7.032 MHz. Navíc ji ATU pořádně nevyladí a v terénu je prolém s pořádným VF uzemněním.
Rozhodl jsem se tedy opět pro dipól, s tím, že odstraním alespoň ten pahýl, který anténu zbytečně zatěžuje a ztěžuje instalaci a zabírá místo v batohu. Předpokládal jsem, že bude stačit jen mírně prodloužit původní dipól 2x7.7 m tak aby se zvýšila reálná složka impedance a snížila reaktanční. Můj přítel MMana se mnou vcelku souhlasil. Rozdíl se projevil pouze v míře prodloužení. Zatímco já jsem byl ochoten připustit maximálně dvoumetrové prodloužení abych mohl anténu montovat vertikálně na teleskop bez přílišné deformace vyzařovacího diagramu, MMana požadoval alespoň 4 m. To už mě připadalo škoda nevyužít rovnou rezonanční délku pro 7 MHz. Střihl jsem tedy dipól 2x10.7 m a k tomu dvojlinku 8 m. Nedočkavě jsem připojil rádio a rozdíl byl patrný již na příjmu. Signály byly v nebývalé síle. ATU v PFR3 anténu s přehledem naladil na všech pásmech.
Dipól 2x 10.7 m instalovaný jako invertované V
Jak to dopadlo v praxi? Používám ji už asi měsíc, tak doufám, že mé informace nebudou příliš zkresleny aktuálními podmínkami šíření. Po počáteční euforii se dostavilo lehké vystřízlivění. Místní stanice skutečně mírně zesílily. Začal jsem dělat více OK stanic, z DL, OE, HA jsem dostával lepší reporty ale výrazně snížil počet angličanů, zhoršily se reporty z HB9 a F. Myslím, že se projevily nevýhody antény v malé výšce nad zemí. Uvědomil jsem si také, že ten vertikální dipól není pouze z nouze cnost a že se v nouzi nechá použít i jako DX anténa. 

No a jak to dopadne s SHR2011? Když jsem vyházel z batohu ty hromady drátu a bezradně jsem nad tím kroutil hlavou, tak jsem se rozhodl nakonec pro LW anténu. Dal jsem si dohromady všechny + a - a zjistil jsem, že tolika místa v batohu přece jen nemám, tak jsem se rozhodl, pro anténu, kterou sice příliš nemiluji ale znám jednoho nejmenovaného radioamatéra (OK1IF), který na ni nedá dopustit. Tak vyzývám všechny příznivce SHR2011, především ty doma, pilně monitorujte přes den 7.032 a večer 7.028 abych si drobet opravil mínění o LW anténách

čtvrtek 19. května 2011

Quo Vadis SOTA

V minulých týdnech proběhla v konferenci SOTA OK místy až bouřlivá diskuze o smyslu SOTA. To, co vidím pozitivní na celé diskuzi, je to že se zapojilo dost lidí především aktivátorů. Je vidět, že SOTA se dostává do popředí HAM dění u nás. Není divu. Vysílání z přírody má zvláštní kouzlo, pro mnohé je přitažlivá kombinace turistiky a provozu rádia. Má perfektní technické zázemí - spoty - SOTAwatch, databázi vrcholů, interaktivní bodový systém a mnoho dalších vymožeností o kterých se ostatním může nechat pouze zdát.
To, co mě nepříjemně překvapilo byl náhled většiny aktivátorů na smysl našeho snažení. Já jsem se od začátku domníval, že sota je kombinace turistiky a vysílání. A když říkám kombinace, tak myslím, že by tam měly být zastoupeny obě složky. Nepochopil jsem, proč většina diskutujících, tak sveřepě odmítala i nějaký minimální sportovní výkon. Vždyť outdoorových aktivit s rádiem, kde není požadován žádný sportovní výkon, které jsou pouze geografická aktivita je mnohem více. Patří sem například WFF, Hrady a zámky, letiště, tak proč se bránit jediné aktivitě, která opatrně naznačuje, že by měl člověk alespoň propotit triko. Je zajímavé, že většina diskutujících rozebírala mé nepříliš povedené obraty typu "Sota je demotivující", (které mě mimochodem zamrzely okamžitě, jak jsem to odklepl) ale nikdo si nevšiml podstaty mého sdělení. Pokud je v dokumentech napsáno, že vrcholu musí být dosaženo lidskou silou - pěšky na běžkách nebo na kole a pod., tak si nebudu hledat skulinky, jak se z toho vyvléknout. A jestliže má kopec převýšení nad okolní krajinou například 300 m tak šlapu 300 m a ne 20 m od nejbližšího parkoviště. Horolezec, když řekne zdolal jsem horu XY, tak se všeobecně předpokládá, že urazil cestu od základního tábora na úpatí hory na vrchol. To už jsme na tom skutečně tak mizerně, že když se chceme bavit, musíme si k tomu nechat zpracovat právní dokument, který bude přesně vystihovat všechny aspekty našeho snažení? To nedokážeme z jasného textu pochopit smysl a jednat podle toho?
Mohu Vás ujistit, že takovýhle pohled si vychutnáte mnohem lépe když si kopec vyšlápnete
Podívejme se, jak to dnes vypadá v závodech. Výsledek závodu je z cca 90% dán technickým vybavením a z 10% kvalitou operátora. To není útok proti technice ani naříkání po "starých dobrých časech". Já osobně se technikou také bavím. Jenže, když máme na mysli soutěž, měli bychom soutěžit především ve svých dovednostech technických i operátorských, a ne v tom kolik jsme ochotni do toho investovat.
To chceme skutečně SOTU degradovat pouze na generátor bodů? Jak myslíte, že bude SOTA vypadat za nějakých 10 let, pokud budeme pokračovat v nastartovaném trendu? Aktivátor přijede do horského střediska velkou dodávkou, ve které bude mít alespoň 4 robotické čtyřkolky, vybavené GPS, kamerou a dálkové ovládanou radiostanicí. Z Flash do nich nahraje připravené trasy, tak aby za den stačily objet všechny vrcholy v okolí, aby se do těch "zatracenejch" Krkonoš už nemusel letos vracet. Zatím si sedne do restaurace a na mobilním telefonu bude sledovat pohyb čtyřkolek a bude se kochat záběry z kamer. Když 1. čtyřkolka dorazí na vrchol, zapne své 4 remote rig a aktivuje kopec, přece se nebude spoléhat na náhodné lovce na pásmu, to je zdržení. Okamžitě vyšle čtyřkolku na další kopec. Mezitím si od srdce zanadává že mobilní stanice č. 2 má zpoždění oproti plánu. Na kameře zjistí okamžitě příčinu. Cesta je špatná a čtyřkolka se v terénu dokáže pohybovat pouze rychlostí 10 km/h. Když ho sotování přestane bavit, dá povel, a čtyřkolky se vrátí k autu. Doma je včas na večeři a ještě stihne podat trestní oznámení na správu silnic, že na Luční horu nevybudovali asfaltovou cyklostezku, což ho stálo velké zdržení a ztrátu nějakých 50 bodů.
Ani si neumíte představit, jak by mě potěšilo, kdyby předchozí řádky byly čisté scifi. Já se ale obávám, že náš konzumní způsob zábavy směřuje přesně k takovémuto cíli. Nebylo by dobré se nad tím alespoň zamyslet?

úterý 19. dubna 2011

TCVR Tramp - část 2.

Po výrobě enkodéru pro ladění TCVR jsem se pustil do karty CPU. Tu jsem osadil, jenže pak se objevily nějaké mechanické nedorazy, tak jsem práce na ní přerušil a věnoval se konstrukci rádia. Původní konstrukce Petra je mechanicky optimalizovaná. V použité krabičce o rozměrech 45x103x105 mm je prostor využit 100%, nemá žádná volná místa. 
Původní konstrukce TCVR
Jenomže to neznáte Jirku. Tomu není nikdy nic recht. Tak vymyslel, že do krabičky vpašuje ještě akumulátor a anténní tuner. Tím se ovšem celá konstrukce od základu změnila. Navíc jsem se rozhodl, že to bude soťácké rádio, které budu nosit v batohu, takže rozměry musí být opět minimalizovány. Na ATU jsem si sehnal proměnnou cívku a ladící kondenzátor ze starého tranzistorového rádia. Baterku jsem vybral z nabídky Turnigy LiPo 3S1P 2650 mAh o rozměrech 98x26x30 mm. 
Pak následovalo několik večerů, které jsem strávil u počítače vybíráním ruzných přístrojových skříněk a laděním mechnické konstrukce. Práce to byla poměrně jednotvárná, našel jsem vhodnou skříňku, pokusil jsem se do ní umístnit jednotlivé komponenty, následně jsem řešení zavrhl  a hledal jsem dále. Úměrně tomu, jak rostla htomada zmuchlaných papírů v odpadkovém koši, klesalo moje konstruktérské sebevědomí. Všechny návrhy s typovými skříňkami vycházely rozměrově nevhodné a už vůbec jsem nemohl pomyslet na to že bych konstrukci optimalizival jako Petr OK1XGL. Rozhodl jsem se tedy, že se oprostím od typových skříněk a udělám individuální řešení - vlastní skříňku. 
Vzhledem k tomu, že nemám zámečnickou dílnu, jsem musel volit řešení, při kterém vystačím pouze se základními nástroji, jako vrtačka, pilník a pod. Nejvhodnější se mě zdá řešení FischerElektronik fischerelektronik.cz , které má v nabídce kromě širokého sortimentu typových skříněk i rohové a boční hliníkové profily pro výrobu skříněk. Pak stačí už jen nastříhat a svrtat rovné plechy a skříňka je hotová, vzhled poměrně atraktivní. Ještě mám v živé paměti, moje konstrukce z mládí, kdy jsem si skříňky vyráběl většinou ze dvou plechů ve tvaru U. Kdo to někdy dělal, ví, jak je složité plechy přesně naohýbat aby to potom lícovalo. To jsem nezvládal ani tehdy a dnes už vůbec. 
S novým elánem jsem se vrhnul do kreslení ale stále to nebylo ono. Nakonec jsem to vyřešil do krabičky o rozměrech 200x110x50 mm. To jsem rovněž nepovažoval za konstruktérský úspěch. Na druhé straně, vzhledem k tomu, že ovládací knoflíky cívky i kondenzátoru ATU musely být na předním panelu nebyla šance na výraznou redukci šířky 200 mm. Nakonec jsem se rozhodl pro řešení, jaké ve svých TCVR K1, K2, K3 používá firma Elecraft. Jedná se L-článek, kde je indukčnost i kapacita přepínána pomocí relátek. Rozhodl jsem se že ovládání ATU bude řešeno jednočipovým procesorem abych minimalizoval počet ovládacích prvků na předním panelu, případně, že udělám automatický ATU. Takový ATU se vejde na kartu o rozměrech 100x40 mm a vše potom budu schopen umístit do skříňky 160x115x50 mm. 
To se mě již jeví jako rozumný rozměr do batohu. a dokonce to i splňuje moje maximalistické požadavky. Pochopitelně nic není, tak jednoduché. S tunerem bude dost vývojové práce. Rozhodl jsem se tedy práci rozdělit do dvou etap. V 1. etapě udělám TCVR se zabudovaným akumulátorem a s rezervou pro ATU. Ve 2. etapě udělám ATU řízený CPU. Docela by mě potěšilo, kdyby zareagovali konstruktéři abych nemusel prošlapávat tolik spepých cestiček.

neděle 3. dubna 2011

Javorová skála OK/JC-063 - Nostalgické vzpomínání

Po nějaké době mě práce přivedla na hranici Středočeského a Jihočeského kraje, tak jsem neodolal a rozhodl se navštívit Javorovou skálu JC-063. Počasí sice nebylo na výlety nejlepší, foukal nepříjemný studený vítr a celý den se honily přeháňky. Na kopec jsem se dostal bez problémů. Když pominu, že po instalaci antény se vedle mě usadili dřevorubci a řezali tam nějaké klády, tak i aktivace proběhla hladce. Udělal jsem 35 QSO na 7 MHz, tak jsem uznal, že si tatranku zasloužím. Když se navíc protrhaly mraky začalo svítit sluníčko,  usadil jsem se na pařez po těle rozlil příjemný pocit uvolnění a já nostalgicky zavzpomínal na svou 1. aktivaci. Tenhle kopec má pro mě velký význam. Zde jsem totiž nastartoval svoji SOTA kariéru
Jak to tedy vlastně začalo? Když mě Karel OK1HCG řekl, že se OK asociace připojila k SOTĚ, začal jsem přemýšlet, jak se do projektu zapojit. Doma jsem vlastně nic vhodného neměl. Vzhledem k tomu, že moje aktivity se z valné části odehrávají na KV provozem CW, úplně jsem zavrhl VKV výbavu. Na druhé straně jsem chtěl aby SOTA výbava byla použitelná obecně pro cestování, dovolenou a podobně. Pročetl jsem spoustu WEBů, poklábosil s kamarády, Vítek OK5MM byl dokonce tak hodný, že mě zapůjčil FT817, protože to byl jeden z horkých favoritů. Nakonec jsem se rozhodl pro FT857, cestovní tuner MFJ 902H, pastička Palm Radio, Laminátový teleskop 12.5 m od OK5IM a drátové antény upravené pro instalaci na teleskop. Celkem si dokáži představit Milana OK1IF, jak se shovívavě usmívá, když vidí kolik "zbytečností" je člověk schopen vynést na kopec aby udělal řádově stejný počet QSO jako on se svojí ATS a pádlovkou 2 m nad zemí.
Ale zpět k Javorové skále. Na začátku března 2008 jsem měl konečně výbavu v kupě. O víkendu jsem trénoval na zahradě stavbu stožáru, instalaci antén a dolaďoval poslední detaily. Doma jsem mezi tím pilně poslouchal na SOTA kmitočtech a tiše záviděl aktivátorům že jsou QRV a nemohl jsem se dočkat své 1. SOTY. Jen počasí nepřálo. V Čechách řádila vichřice Emma, která si vyžádala několik životů, tak jsem doma ani nemohl řící, že se chystám na kopec. Kdyby to ženské věděly, (manželka a dcera), byly by schopny mě propíchat gumy u auta, abych neblbnul. Když mě potom zavolali na servis na ČOV Votice, bylo rozhodnuto. JC-063 se mě jevila, jako dostatečně důstojný kopec pro 1. aktivaci.
S prací jsem byl do oběda hotov, takže jsem mohl vyrazit směr Sušetice. S počasím to nebyla žádná sláva. Stále foukal silný vítr, každou chvíli se zatáhlo a přehnala se přeháňka. Bylo jasné, že to nebude žádná selanka a že se budu muset popřádně vycajchnovat abych neodkráčel s dlouhým nosem. Vyrazil jsem po žluté turistické značce na vrchol. Ze začátku to bylo dobré, čím jsem stoupal výš, tím silnější byl vítr. Když jsem se dostal do lesa, jen jsem nevěřícně zíral, jak to tu vichřice zpustošila. Všude bylo plno vyvrácených stromů, cesta byla na mnoha místech zatarasena. Někde byla vylámána celá paseka lesa, zbylo tam pouze několik mladých stromů. Vítr v lese vydával neuvěřitelně hrůzostrašné zvuky, neustále se ozývalo lámání a praskání. Poslední část cesty vedla lesem. Za tu bych si myslím zasloužil bobříka odvahy, podle moudrých zavřít do blázince. Sice jsem se rozhlížel, kudy projít, stromy, o kterých jsem se domníval, že nevydrží jsem obcházel velikým obloukem. No jo, zkuste ale najít v lese průchod bez stromů. Nemluvě o tom, že ať jsem se dal jakýmkoli směrem, vždy tam ležel nějaký padlý strom, který jsem musel s vynaložením sil přelézat.
Vrchol na dohled
Když jsem konečně dorazil na vrchol, který je holý, naivně jsem si myslel, že mám vyhráno. To jen to té doby, než jsem na druhé straně louky viděl nějaké břízy nebo olše, jejichž koruna byla ohnutá vodorovně. Asi nějaká zvláštní odrůda Hi. Po pár metrech bylo vše jasné. Závan větru mě udeřil takovou silou, že jsem se sotva uržel na nohou. Dole v údolí si lidé mysleli, že vichřice už skončila. Myslím že tady na vrcholu měl vítr stále rychlost 60 - 80 km/h. Horko těžko jsem se doplahočil na vrchol, k hraně lesa, kde se mě zdálo, že tolik nefouká.
Doma jsem si připravil drátovou anténu GP se čtyřmi protiváhami laděnou na 7 MHz. Na kotvení  3 padákové šňůry. Znalci se teď jistě smějí, až se popadají za břicho. To je ta nejnemožnější kombinace i pro bezvětří. Ani nepočítám, kolikrát stožár padnul. Ono by asi nebylo problém jej vztyčit ve dvou. V jednom je to nadlidský výkon. Vždy jsem musel počkat až vítr poleví povolit kotvy a vytáhnout o jedno patro výše. Světe div se po cca 30 minutovém úsilí se to podařilo. Stožár byl vysunut do 10 m výšky a zakotven ve 2/3 výšky. Jen jsem nevěřícně zíral, co s ním vítr vyváděl. Takovou lambádu jsem ještě neviděl. Byl jsem stoprocentně přesvědčen, že nemůže vydržet ani 5 minut. Naštěstí jsem se spletl. To byla jedna z mála věcí, která neselhala. Když byl intalován hlavní zářič, zkusil jsem položit po zemi protiváhy. Napohled jednoduché. Sice jsem položil 4 paprsky rovnoměrně po 90 stupních. Jenže než jsem práci dokončil byly všechny vzorně nataženy po větru. Naštěsti jsem si mohl vypomoci kameny a protiváhu rovněž ukotvit. 
Konečně nastal dlouho očekávaný okamžik a mohl jsem připojit anténu k rádiu. Když se ze sluchátek ozval šum, byl jsem štěstím téměř bez sebe. Nadšení ale rychle opadlo, když jsem zkoušel anténu naladit. Prolédl jsem celou VF cestu a příčina byla záhy objevena. Jediný letovaný spoj na SO239 nevydržel nápory větru a povolil. Musím řící, že se o mě chvíli pokoušely mdloby. Po šílené cestě lesem na kopec, vztyčení stožáru odejít s dlouhým nosem. Když jsem se probral z mrákot, vysypal jsem svoji radiovou KPZ (krabička poslední záchrany) a hledal, čím by se to nechalo opravit. Myslím, že tentokrát při mě stál asi radiový pánbůh. Našel jsem tam i kus čokolády. Můj švýcarský nožík měl dokonce i šroubovák, kterým bylo možno svorku utáhnout, takže nic nebránilo pokusu č. 2. 
Změna byla patrná okamžitě. Ze sluchátek se linul nádherný VF šum a anténa ladila. Nedočkavě jsem naladil 7.032 a dal výzvu. Ani jsem nestačil dokončit 1. spojení a z jihu se přihnal černý mrak. Během chvilky se setmělo a spustila se hustá chumelenice. Vše bylo mokré, ani jsem to nestihl dát do igelitu. Po všem úsilí se mě nechtělo to vzdát. Byl jsem promočený, promrzlý ale stále ještě odhodlaný kopec aktivovat. Po 10 minutách byl mrak pryč a kolem 5 cm čersvého sněhu. S obavami jsem vybalil rádio. Vypadalo to, že ve zdraví vše přežilo. To se ovšem nadalo říci o deníku. Ten byl mokrý dříve, než jsem jej stihl zabalit. Doma když jsem jej přepisoval do počítače, jsem si připadal jako Schlieman, když luštil klínové písmo. Udělal jsem další 4 spojení a PSV opět vylítlo nahoru. Když jsem ze sněhu vyhrabal patu stožáru. příčina byla zřejmá okamžitě. Tentokrát nevydržela lisovaná spojka. kterou byly připojeny protiváhy. To už jsem neměl sílu opravovat a rozhodl se expedici ukončit.
Začínám balit a v tom se stal zázrak. Vítr polevil a mezi mraky se objevil otvor, kterým proniklo slunce. Nejsem sice věřící člověk ale v tu chvíli jsem měl pocit, že cosi mimozemského mě chce něco sdělit. Ve své nadutosti jsem se samozřejmně domníval, že jsem udělal jakousi pomyslnou zkoušku a jsem přijat do obce aktivátorů Hi.
Cestou domů jsem oplýval eufórií a ta neopadla ani, když jsem analyzoval výsledky a zjistil, že vlastně vše, co jsem udělal vlastními silami selhalo. Vydrželo pouze tovární rádio FT857, stožár a pastička. Doma jsem na základě zkušenosti z Javorové Skály upravil výstroj a další aktivace už proběhly bez problémů.

středa 23. března 2011

Závodní deník N1MM pro CUC

CUC Cimrmanův Utajený Contest patří k mým oblíbeným závodům. V zimě mám bohužel velké absence, protože v neděli odpoledne jsem málokdy doma. Proto vše musím dohánět v létě. Jelikož jsem se dozvěděl, že CUC již brzy oslaví dvouleté narozeniny, rozhodl jsem se dát mu malý dárek.
Můj oblíbený závodní deník je N1MM a vždy mě mrzelo, že CUC tam nejde nějak inteligentně zakomponovat. Nedávno jsem řešil nějaký problém s QRP závodem a při té příležitosti jsem vyzkoumal, že do N1MM je možno zakomponovat uživatelsky definované závody (UDC) Práce s UDC je jednoduchá. Vytvoříte konfigurační soubor s příponou udc, který má strukturu podobnou jako windows konfigurační soubory ini. Konfigurační soubor je možno vytvořit pomocí jakéhokoli textového editoru ale lepší je použít editor UDC, který naleznete v adresáři ..\N1MM logger\UserDefinedContests. Sem se také ukládají soubory UDC. Problém je v tom, že k UDC není zpracován pořádný manuál, jediným vodítkem je hepl, takže pokud problematiku neznáte, čeká Vás prošlapávání nějakých slepých cestiček.
Pokud se ale nechcete vrhnout do vývoje závodu, můžete použít CUC, tak jak jsem jej nakonfiguroval. Umí pochopitelně zapisovat spojení, dělá kontrolu duplicitních spojení, umí se vypořádat se 2 patnáctiminutovými etapami a počítá body. Na závěr dokáže vygenerovat CBR formát. Zatím jsem nevymyslel, jak přičíst 3 body za zaslání deníku. Doporučuji použít kalkulačku Hi. 
Co je tedy potřeba udělat aby se Vám CUC objevil v seznamu podporovaných závodů v N1MM. Do adresáře ..\N1MM logger\UserDefinedContests nakopírujete soubor CUC.UDC a do adresáře deníku ..\N1MM logger nakopírujete soubor VLP.TXT. Pak spustíte N1MM a v seznamu závodů by se již měl objevit CUC. Jednoduché co. Nebojte, Milan pro Vás pár špeků připravil. Jedná se o bodování. Jelikož v každém závodě jsou bonifikovány jiné stanice viz tabulka preferencí, je potřeba před každým závodem tuto tabulku preferencí zapsat do konfiguračního souboru CUC.UDC.
Postup je následující:
1. Otevřete soubor CUC.UDC buď textovým editorem nebo UDC editorem UDCeditor.exe
2. Naleznete v sekci [CONTEST] klíčové slovo BonusPoints. Za ním následuje seznam zvýhodněných volaček a odpovídající body. Správný formát je následující: BonusPoints=OK1IF, 5, OK1DDQ, 180,
tj. za spojení s OK1IF je 5 bodů za spojení s OK1DDQ 180 bodů. Přece nebudu troškařit že? Nezapomeňte na čárku za posledním parametrem. 
VLP stanice jsou zapsány ve zvláštním souboru VLP.TXT. Má svoji strukturu, je jednoduchá, nebudu ji popisovat, každý to pochopí, když jej otevře. Tento soubor se snad nebude muset upravovat před každým závodem. Dal jsem do něho volačky všech stanic, které se účastnily kola 96. Pokud tam bude nějaká značka chybět, tak se doplní. Body za spojení s VLP se zapíší do parametru BonusPoints2, který má formát: BonusPoints2=3, VLP.TXT. První parametr 3 je počet bodů za spojení s VLP stanicí tedy 3 body. Druhý parametr VLP.TXT je soubor, který obsahuje seznam VLP stanic, tedy soubor VLP.TXT, který je umístěn v adresáři deníku N1MM.
Budu rád, když deník vyzkoušíte. Bohužel nevím, jak soubory umístnit k volnému stažení na můj Blog, tak je pošlu Milanovi OK1IF a požádám jej aby je umístnil na WEB CUCu. Sice to vypadá jednoduše ale možná že se s tím budete chvíli trápit. V tom případě napište nebo mě kontaktujte na skype jirka.hujo159555. Každopádně bych doporučoval si to vyzkoušet nanečisto aby Vás to v závodě nepotkalo nějaké to překvapení.

neděle 27. února 2011

Zavodní deník N1MM stále překvapuje

Tento víkend jsem se rozhodl, že pojedu OK QRP contest. Jako naschvál jsem měl celý týden nabitý a tak jsem se dostal ke studiu podmínek závodu až v sobotu večer. Ovšem místo vymýšlení strategie jsem začal přemýšlet, jaký použiji deník. Můj oblíbený N1MM tento závod neobsahuje. Prohlížel jsem ostatní závody a stále to nebylo ono. Ve stavu nejvyššího zoufalství jsem poklesl tak hluboko, že jsem dokonce otevřel manuál. Klesající sebevědomí se zastavilo až u kapitoly UDC - User Defined Contest.
Ač je v úvodu kapitoly napsáno, že definování kontestu je složitá záležitost, která se malo kdy obejde bez programátorského zásahu, nové verze N1MM jsou vybaveny editorem UDC, který vytváří konfigurační textový soubor s příponou UDC, podobný souboru INI. Ten obsahuje potřebná konfigurační data závodu. Podle mého názoru je to poměrně silný nástroj, který umožňuje nejenom nadefinovat pole deníku. Dokáže nastavit bodování a násobiče dle různých kritérií, kontrolu duplicitních spojení a další důležité funkce, které mají programátorsky definované závody.
Problém je pouze v dokumentaci. Jediným vodítkem je help, který není dostatečně podrobný, prošlapával jsem poměrně hodně slepých cestiček. Autor sám odkazuje na samostatné fórum, kde se řeší různé specializované problémy UDC. OK QRP contest zatím neuveřejňuji, protože jsem skončil v poločase. Jsou nadefinovány pole deníku a vstupní pole, není zatím vyřešeno bodování a násobiče. Nicméně závod jsem odjel a až na drobné mušky jsem spokojen. Myslím, že je to velice dobrá cesta, jak rozšířit možnosti tohoto kvalitního závodního logu. Pokud máte někdo zkušenosti s vytvářením UDC v N1MM, napište, rád bych si rozšířil obzory. A jestli se někdo pustíte v mých stopách, napište také. Možná Vám ušetřím několik kilometrů slepých cestiček.

čtvrtek 24. února 2011

TCVR Tramp - část 1


Jak jsem psal v předchozím příspěvku Jaké rádio na SOTU rozhodl jsem se pro stavbu TCVR Tramp z dílny Petra OK1XGL. Petr doporučuje logicky začít procesorovým modulem, který obsahuje i NF část aby bylo možné zkoušet další karty. K procesorovému modulu patří enkodér udělaný z kuličkové myši. Je na samostatném plošném spoji a obsahuje několik SMD součástek. Bral jsem to jako tréning na skutečnou práci s SMD.
Takhle od stolu to vypadalo jednoše. Vypreparuji z myši inkrementální čidlo, připevním na desku a hotovo. Jenže skutečnost byla poněkud jiná. Vydundal od svých známých několik kuličkových myší, rozebral je a dostavilo se nepříjemné rozčarování. Kolečko se štěrbinami bylo mechanicky spojeno s se skeletem myši a dioda s fototranzistorem byly zaletovány do PCB. Dlouho jsem si lámal hlavu ale nevymyslel jsem jak to spolehlivě namontovat do TCVR. Vymyslel jsem tedy plán "B" a rozhodl že místo ladícího knoflíku tam udělám 2 tlačítka UP, DOWN a požádal jsem Petra o úpravu SW. Petr se zamyslel a nabídl se, že prohrabe svůj "sklad" a pokusí se najít tu správnou myš Genius Mouse One. Skutečně se mu to podařilo a mě již nic nestálo v cestě. Toto je jediná myš, která mě prošla rukama, která má celý systém tj. kolečko s diodou a fotodiodou mechanicky spojen s tištěným spojem.
Nakoupil jsem součástky, doma je vysypal na stůl a začal meditovat. SMD Součástky byly napáskované, což bylo dobře. Neumím si představit, co by se stalo kdybych to vysypal na stůl a pak kýchnul. Asi bych už ty černé pidižvíky o rozměrech 0.8 x 0.5 mm nenašel. Jak je ale od sebe rozeznám? Vzal jsem si na pomoc lupu a moje šťastná hvězda se opět naplno rozářila. Součástky měly na sobě potisk. Zkusmo jsem vzal jeden odpor, změřil jej multimetrem a ono to sedělo.
Začal jsem řešit otázku č. 2. Jak je přiletuji na desku? Vzpomněl jsem si, že při nějaké příležitosti jsme klábosili v radioklubu o SMD a někdo prohlásil, že součástky přilepí vteřinovým lepidlem a pak pohodlně zaltuje. To se snadno řekne ale hůř se to zrealizuje. Pokusil jsem se přenést kapku lepidla pomocí párátka. Jenže lepidlo bylo mimořádně zlomyslné a mě se nepovedlo kapku umístnit na hrot párátka, jak by to bylo asi optimální. Nakonec jsem pomocí druhého párátka dostal lepidlo na desku. Jenže jsem zapatlal mnohem vetší plochu, než jsem plánoval. počkal jsem až lepidlo zaschne a pak jsem se pokusil pájecí plošky očistit. Zaletování se celkem zadařilo, i když i ten nejtenčí hrot, který mám je příliš silný. Přece jen budu muset modernizovat strojový park. Zřejmně by se tato metoda nechala vylepšit ale mě vadilo, že i kdybych kapku lepidla umístnil přesně pod součástku, v okamžiku, kdy na ni přitlačím součástku, se rozteče a nezabráním aby se lepidlo nedostalo na letovací plošky.
Konec dobrý, všechno dobré
Vzhledem k tomu, že tištěný spoj byl oletován, vyzkoušel jsem 2. metodu. Bez lepidla jsem umístnil součástku, přitlačil pinzetou a na jednom konci nahřál pájkou. Chytlo to celkem slušně, neodpadlo ani, když jsem deskou poťukal o stůl. Tak jsem na druhém konci zaletoval, pak se vrátil na 1. konec a zaletoval  rovněž. Tato metoda také není úplně ideální, ne vždy se povedlo součástku přilepit pájkou, občas se posunula mimo pájecí plošky ale je mnohem produktivnější než lepení a věřím, že letované spoje budou také spolehlivější. Docela by mě potěšilo, kdyby zareagovali bastlíři a podělili se o zkušenosti s letováním SMD součástek. To nejhorší CPU a DDS mám totiž stále před sebou.
Nakonec přišla sladká třešnička na dortu. Připojil jsem napájecí napětí a zkusil funkčnost. Naštěstí tam toho nebylo příliš na zkažení, tak jsem si mohl odškrtnout splnění 1. bodu stavby TCVR. Hi.

pondělí 14. února 2011

Nečekané setkání

Je to neskutečné, jak ten čas rychle letí. Ani jsem si to neuvědomil a už vlastně začínám 4. ročník SOTY. Poměrně dost toho naběhám, nalezu a naklouzám po kopcích SOTY a vždy jsem si říkal, že by nebylo marné potkat nahoře nějakou spřízněnou duši. Jednou jsme se potkali s Petrem OK1CZ v Krkonoších ale bohužel jsem šli proti sobě, tak jsme prohodili pár slov a každý pokračoval po svém. 
Teprve dnes se zadařilo podle mého gusta. Ale vezměme to od začátku. Je neděle a mám relativně volno, počasí sice nic moc ale už mám SOTA abasťák, tak píši Petrovi OK1DPX jestli by neměl chuť na půldenní SOTU. Petr je sice už delší dobu vyřazen, na poslední SOTĚ si natáhl vazy v koleně a má rovněž měsíční půst. S Petrem už dlouhá nečinnost také pořádně zamávala, tak se nenechal dlouho přemlouvat a připojil se. Dohodli jsme se, že auto necháme v Orlově a půjdeme na Třemošnou OK/ST-005. Jenže cestou jsme lehce poklábosili a já Orlov přejel, takže jsme zaparkovali auto v Kozičíně a vyrazili. Ze začátku jsem s obavami sledoval Petrovo koleno bál jsem se abych ho nezlikvidoval úplně. Ale Petr vypadal celkem svěže, nestěžoval si, tak jsem navrhl netradiční trasu, přiblížit se k Orlovu, pak průsekem na hřeben a po hřebenu na Třemošnou. Petr nic nenamítal, tak jsme pokračovali.
Konečně na vrcholu. Tak dnes si tu tatranku opravdu zasloužím
Cesta byla dobrá, skoro rovina, jen mírně stoupala, blížili jsme se poměrně rychle k cíli. Šlo to tak dobře, že červíček začal vrtat. Byli jsme asi 600 m od cíle a pořád o 100 m níž. V duchu jsem přemýšlel, jak asi překonáme těch 100 m výšky. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Prošli jsme lesem a před námi se najednou vynořil hřeben Třemošné. No hřeben nebo kopec není asi ten správný výraz. Myslím že zeď je přesnější. Navrhl jsem Petrovi, že to obejdeme a pokusíme se najít něco pohodlnějšího. Petr je ale bojovník a ustoupit bylo pro něho nepřípustné. Tak jsem se do kopce zakousli a supěli pomalu nahoru. Po 10 minutách jsme byli na hřebenu. Pocit vítězství stál za to. Konečně jsem měl dobrý pocit a věděl jsem že čokoládovou tatranku Opavia si dnes skutečně zasloužím. Na hřebenu jsme narazili na cestu, po které jsme pokračovali až pod vrchol. 
Karel s Pavlem okupují "moji tyčku"
Lehce vydýcháváme výstup a já začal pořizovat fotodokumetaci. Byl jsem zrovna u nivelačního bodu, když jsem zaslechl nějaké hlasy. Rozeznal jsem pouze "Tyčka už je obsazena" Podívám se, chtěl jsem informovat příchozí, že ji zase uvolním a vidím přicházet chlapa v maskáčích, následovaného dalším v černé kombinéze. Asi to bude nějaký veselý traper. Začal jsem si připravovat řeč o radioamatérech a SOTĚ abych neznalé příliš nepoděsil. Vzpomněl jsem si totiž na svou dceru Aničku, která když viděla co na kopcích páchám, prohlásila, že kdyby mě neznala, tak na mě zavolá policii, že navádím rakety na Prahu. To už jsou u nás, podávají nám ruce, "Ahoj, já jsem Karel OK4DX a Pavel OK1MCS" Asi se pěkně pobavili, když viděli, jak jsem překvapený. Ani nevím, jak jsem vykoktal jméno a volačku. Tohle jsou totiž pro mě soťáci Nr. One. Jejich domovským revírem je Šumava a dostávají se do míst, kam lidská noha nevkročila už desítky let. Mají také spoustu prvoaktivací v nejnepřístupnějších částech Šumavy. Nejednou jsem závistivě sledoval spoty a přestavoval si jak dobývají šumavskou divočinu. 
Petr byl dnes 1. On the air
Jelikož byl čas pokročilý, příliš jsme neplýtvali zdvořilostmi a pustili se do stavby antén. Byli jsme tam 3 telegrafisté, dohodli jsme se, že se prostřídáme na pásmech 40 a 30 m. Já jsem ještě chvíli omeldoval, díval se, jakou výbavu si přinesli. Petr zatím postavil anténu a rozjel to na 40 m. Moc se mu ale nedařilo. Byl WPX RTTY contest a závodníci zasahovali hluboko do CW segmentu. Pavel mezitím nainstaloval anténu také na 40 m a zkusil to na SSB. Vzhledem k tomu, že znám vlastnosti mé PFR 3, jsem ani 7 MHz nezkoušel a rovnou jsem se naladil na 30m. Nějak se ale nedařilo. S velkým úsilím a po spotu, který zaslal Karel se podařilo krvavě vydřít 11 QSO. Když jsem potom nahlédl do logu Pavla, musel jsem se trochu zastydět. Pavel měl celou stránku popsanou, odhadem nějakých 40 QSO. 
Nakonec ještě, chtěl jsem říci usedl, přesnější výraz je ulehl k rádiu Karel a udělal MIX CW+SSB. My jsme začali pomalu balit. Karel s Pavlem totiž dnes již udělali Zavírku OK/ST-009 a vraceli se k autu po stejné trase, jako my. Cesta zpět uběhla velice rychle. Námětem byla, jak jinak především Šumava. Dozvěděl jsem se několik novinek z NP a zjistil, že jsou stejná krevní skupina, jako já. Rádi se toulají šumavskou divočinou, příliš nevyhledávají frekventované turistické cesty a raději se uchylují do soukromí ticha a klidu. Přesto, že se začalo již šeřit, připadalo mě, že cesta zpět uběhla nějak až nepříjemně rychle. Rozloučili jsme se u auta, my s Petrem pokračovali do Kozičína a Karel s Pavlem se vrátili do Plzně.

pátek 21. ledna 2011

Zkouška antény - Křest ohněm

Jak jsem psal v předchozím článku http://ok1ddq.blogspot.com/2011/01/stavba-anteny-na-160-m.html. Spodní konce invertovaného V 2x41.5 m jsme ukotvili již za úplné tmy. To zná jistě každý HAM, za této situace se neodchází, neboť novou anténu je potřeba správně zajet. Takže se celá stavební četa přesunula do operátorské místnosti. Vláďa OK1DDV neponechal nic náhodě. Přivezl sestavu přístrojů, zahrnující absorpční vlnoměr, anténní analyzátor MFJ 259 anténní tuner a další. Já jsem byl proti němu se svým továrním tunerem MFJ-949 úplný břídil. Zároveň také probíhal HA DX Contest, tak jsme se rozhodli, že anténu nejdříve vědecky prozkoumáme abychom případný neúspěch v závodě měli čím odůvodnit.

Příprava na testy ve velkém stylu
S velkým napětím jsme namontovali banánky na dvojlinku a připojili anténní analyzátor. Výsledky byly ovšem silně rozpačité. Na 80 m, kde dvojlinka byla střižena lambda/2 jsme nenašli ani rezonanci. Dále byly podivné výsledky měření. Přibližně do 5 MHz anténa neměla reálnou složku impedance. Tyto podivné výsledky nás silně přizemnily. Prozkoumali jsme připojení a vše se zdálo být v pořádku. Rozhodli jsme se tedy pro praktickou zkoušku. Připojili jsme anténu k Vláďovu TCVR přes L-článek a zaklíčovali. Nyní se již anténa tvářila optimističtěji. Bylo možno ji naladit. Bohužel ne na všech pásmech jsme dosáhli PSV 1:1. Ladící rozsah L-článku je prostě omezený. Vyzkoušeli jsme i další anténní tunery - Anténní díl z RM31 a T-článek (MFJ-949). Na obsorbčním vlnoměru jsme relativně porovnávali ztráty jednotlivých tunerů. Skutečně se projevilo, že pokud impedance antény padla do ladícího rozsahu L-článku, bylo pole antény nejsilnější. Tam, kde bylo špatné PSV, už zase dával lepší výsledky můj T-článek. Nezbylo nám tedy než se vzájemně poplácat po zádech a konstatovat že jsme skutečně dobří. Co naděláme, když nás nikdo nepochválí - pochválíme se sami.
Vědecká měření antény, nás silně vyčerpala, tak jsme se rozhodli, že nainstalujeme závodní pracoviště abychom si trochu odpočinuli. Vzhledem k tomu, že jsme se rozhodli, že pojedeme pouze CW vybrali jsme IC706, která má CW filtr. Bohužel kombinace mého PC a Vláďova TCVR nevedla k cíli. Nepovedlo se rozpohybovat CAT. Asi jsem své veškeré štěstí již vyčerpal na komíně, protože jsem nerozpohyboval CAT ani u mé FT857. (jen tak mimochodem, v neděli, když jsem balil, červíček, stále vrtal,tak jsem zkusmo připojil opět FT857 k PC a CAT bežel na 1 našlápnutí) Já myslím, že zlomyslnost strojů, které nás obklopují je nekonečná. Jak čas běžel a dílčí neúspěchy se vzorně řadily jeden za druhým, náš podpůrný tým se pomalu začal vytrácet. Udělali jsme bleskovou poradu a rozhodli, že není čas na hrdinství a tudíž zprovozníme pouze klíčování z PC. To se naštěstí podařilo a tak jsme se konečně mohli vrhnout do závodní vřavy.
Moje maličkost se vrhá do závodní vřavy

Jelikož hlavním úkolem tentokrát nebylo udělat skvělý výsledek (naštěstí) ale vyzkoušet anténu na nižších pásmech. Hlavní důvod našeho celodenního snažení byla tentokrát příprava na CQ WW DX Contest 160.  Dohodli jsme se že budeme preferovat především 160 a 80 m i v době, kdy tam práce nebude příliš efektivní. Hodina H nastala v 20:29 UTC, kdy jsme udělali 1. závodní spojení. Přes všechna předsevzetí, že jde pouze o zkoušku antény, jsme propadali mírné panice, když protistanice dávaly počty spojení ve stovkách, zatímco my v desítkách. Ze začátku to šlo pochopitelně dobře. Kolem půlnoci to již začalo znatelně drhnout a při 85 spojeních jsme přešli na 80 m. Zdálo se že možnosti antény na 160 m jsou vyčerpány. Kolečka závodu se opět roztočila a deník se začal optimisticky plnit. Jenomže mě se za chvíli počaly klížit oči, tak jsem Vláďovi předal žezlo a jal se počítat ovečky. Kolem 4 hodiny jsem opět převzal štafetu na necelých 200 spojeních, s tím že Vláďa už osmdesátku vybouchal a přeladil se na 40 m. Já tam udělal pár spojení a opět to začalo drhnout. Prostě se přestalo dařit. Zkoušel jsem postupně všechna pásma mezi 160 a 40 m ale už to nebylo ono. Nejvýživnější se mě zdála 80. Kolem 8 hodiny mě opět přepadla dřímota a předával jsem štafetu na necelých 300 spojeních. Probudil jsem se před obědem, když Vláďa začal balit. Naladil jsem ještě 20 m, udělal cca 40 QSO a balil také.
Statistika HA DX Contestu
Celkově jsme za cca 15 hodin závodu udělali 416 spojení, 35 zemí, 78300 bodů. Pochopitelně již v úvodu článku jsem psal, že jsme nejeli na výsledek ale chtěli jsme vyzkoušet anténu. Ale i tak mě to připadá, jako slabý výsledek. Navíc jsme udělali málo DX pouze EA8, 4L, UA9, UN, K. Obávám se že anténa příliš DX není. Asi bude dobré, v rámci možností ještě zaexperimentovat. Myslím, že máme šanci dostat spodní kotvící body výš, čímž dosáhneme většího vrcholového úhlu. Rýsuje se také možnost namontovat dočasně pouze po dobu závodu Sloper 2x40 m. Docela bych byl rád, kdyby zareagovali závodníci. Zajímá mě jak obsazenost závodu a aktuální podmínky korespondují s těmito výsledky.

čtvrtek 20. ledna 2011

Stavba Antény na 160 m

Jak to vlastně začalo? Skoro se to bojím napsat ale bude to nějakých 35 let. Tenkrát jsem začal navštěvovat radioklub OK1KPI v Písku a toužil jsem se naučit morseovku a získat vlastní koncesi. V řece Otavě od té doby proteklo hodně vody, my tehdy mladí jsme se rozprchli po republice, avšak kus Písku a OK1KPI jsme si odnesli sebou. Jako každý pachatel se vrací na místo činu, i my se čas od času zastavíme na radioklubu abychom odjeli nějaký ten závod nebo jen tak poseděli. V závěru minulého roku jsme se jako obvykle sešli na HAMfestu.  Vláďa OK1DDV měl asi po dlouhé zimě absťák. Není divu, od posledního závodu sezóny A1 Contestu uplynuly téměř 2 měsíce. Začal na Hamfestu rozvíjet úvahy o závodění na 160 m a to mě probudilo z počínající letargie a začal poslouchat. Okamžitě se vloudila otázka. "Do čeho vlastně ty stejnosměrné vlny budeme pouštět?" Radioklub totiž disponuje na KV pouze sloperem 2x13 m.
Jak je to jednoduché namontovat kladku

Probírali jsme to ze všech stran a nakonec padlo rozhodnutí postavit novou anténu, která bude fungovat od 160 m. Na hamfestu, posilněni medovinou to vypadalo asi tak snadno, jako koupit v OBI šroub M6. Tudíž jsem se chopil iniciativy a pustil se do organizace celé akce. Na celé akci se zdálo být zajímavé, že vedle budovy radioklubu stojí 40 m vyskoký komín. Na něm by se mohla i anténa na 160 m vzdáleně tvářit jako anténa ve volném prostoru. Když jsme to začali promýšlet detailně ukázalo se že to přece jen nebude tak jednoduché. Jako obvykle problém byl s prostorem. Pozemky kolem radioklubu jsou již rozparcelované a tak musíme vystačit pouze s vlastním pozemkem. Následovala emailová konference, kde jsme se postupně dostali od megalomaských řešení až k projektu realizovatelnému vlastními silami. Dohodli jsme se, že jeden kotvící bod na komínu provedeme pomocí kladky abychom mohli snadno zkoušet různé antény. Další kotvící body umístíme podle možností.
To je zajímavé pořád stříhám a furt je to krátké
Když se ještě pochlapila předpověď počasí stanovili jsme datum realizace. Vláďa OK1DDV ještě v týdenním předstihu střihl anténní drát a zajistil izolátory a další anténní hardware. V den D a hodinu H jsem se dostavil i já. V radioklubu již panoval čilý ruch. Náčelník Tonda OK1ISA zkoušel přivést k rozumu jednoho neposlušného robota a ostaní Bob, OK1MCI, Houba, OK1JWH. Milan Říha, Karel OK1CPI, Bubák OK1VHB byli připraveni účastnit se stavby antény. Dokonce jsme se shodli na výběru kotvících bodů v areálu. Inu zamáčkl jsem slzu a pohřbil své maximalistické požadavky.

Úkol č. 1 byl namontovat na komín kladku. Tak jsem se poprvé seznámil s touto užitečnou podporou antén. Komín je celkem v dobrém stavu ale kolem žebříku chybí ochranný koš. Ještě že jsem doma nezapomněl kšandy (lezecký sedák). Vydal jsem se nahoru a celou cestu přemýšlel, co vše jsem nechal dole. Naštěstí jsem za sebou táhl lano, tak jsem se příliš neobával, že kvůli tomu němci, co se nezeptá a rovnou se zabydlí v mozku bych musel cestu opakovat. Teprve nahoře, když jsem začal montovat kladku, jsem se pořádně orosil. Představil jsem si, jak ze zkřehlých prstů vypadne nějaký štábrdlíček, který dole nenajdou a než se vrátí z OBI, tak budu ztuhlý tak, že mě budou sundavat jeřábem.
Světe div se, ač jsem tomu na začátku nevěřil lanovou svorku se povedlo namontovat bez ztráty kytičky, takže moje sebevědomí narostlo do obřích rozměrů. To jsem ovšem netušil, že mám za sebou teprve tu snadnější polovinu úkolu. Druhá půlka spočívala v protažení lanka kladkou. Napohled jednoduchá věc. Jenže to, co na zemi vypadalo jako bezvětří, se ve 40 m jevilo jako poměrně silný vítr. Problémy začaly okamžitě, jakmile jsem vytáhl lanko. Vítr je okamžitě odnesl a pochopitelně s naprostou jistotou trefilo každou věc, do které se mohlo zamotat. Dokonce i takové nevinné věci jako stupadla žebříku lano spolehlivě zamotávala. No nebudu to dramatizovat, sestup trval mnohem déle než výstup ale zato již umím protahovat 40 m lano vším, co se naskytne.
Doufám, že to bude alespoň vysílat, když to dalo tolika práce
Když jsem se konečně dostal dolů, ostatní již byli v plné permanenci. Měřily se dráty, montoval se středový izolátor a dvojlinka. V duchu jsem si mnul spokojeně ruce, že si kolegové také zacvičí. A skutečně to neměli jednoduché. On totiž fosforbronz, když se nehlídá, je jak klubko hadů. Člověk chvíli nedává pozor a povolí a anténa je zase stočená v kruzích. Nicméně jsme překonali všechny nástrahy, které pro nás příroda připravila a pustili se do poslední fáze, tj. vytažení středu nahoru a ukotvení dvou spodních konců invertovaného V. Sice to nebylo jednoduché, kolem radioklubu je spousta konstrukcí, které nám bránili jednoduše vyzvednout anténu do výšky ale už jsme měli praxi a bylo nás dost. Když jsme uvazovali spodní konce, byla již úplná tma. Nicméně pocit vítězství stál za tu námahu.

pondělí 10. ledna 2011

Jaké rádio na SOTU?

Když jsem se před třemi roky nadšeně vrhnul do sotování, s technikou jsem si příliš hlavu nelámal. Prostě jsem vzal to nejmenší rádio FT857, které jsem doma našel a vyrazil na kopec. Pak jsem mlsně pokukoval po ostatních a rozhodl se že si pořídím něco vhodnějšího. Začal jsem projíždět WEB, klábosil s kamarády a nakonec volba padla na PFR-3 http://www.qrpkits.com/pfr3.html. Také jsem zatoužil zvědět jestli budu po létech ještě schopen ubaslit provozu schopné rádio. PFR-3 je k dispozici pouze jako stavebnice.
Nechci provádět srovnání, různých rádií ani popisovat vlastnosti. Konec konců několik kritických poznámek má na svém webu Milan OK1IF. Ne že by to nebyla pravda to, co tam píše. Na sotě mě prostě tyto nedostatky příliš nevadily. Naopak jsem zase oceňoval koncepci 3 v 1 - TRX-Akumulátor-ATU.
Desky na TCVR Tramp od OK1XGL

Jenomže znáte to. Sotva jsem rozpohyboval PFR-3, červíček začal vrtat. Ono by nebylo k zahození těch 80 m, ono nebylo by k zahození, kdyby to umělo přehodit polaritu pastičky a další a další. Také moje bastlířské sebevědomí nebylo příliš silné. Postavit rádio ze stavebnice, kde máte vše napytlíčkované, vyzkoušená koncepce, kde stačí nic nezkazit a ono to funguje sebevědomí příliš nezvedne. Tak jsem začal revidovat svá předchozí rozhodnutí a rozhodl se pro konstrukci Petra OK1XGL - Tramp. http://www.mlab.cz/Designs/HAM%20Constructions/HF_TRAMP/DOC/HTML/HF_TRAMP.cs.html To už je vyšší bastlířska. Je to malé ale velice propracované rádio založené na SMD technologii. Petr byl dokonce tak hodný, že zajistil výrobu plošných spojů. Ty jsem obdržel během vánočních svátků, takže hodina pravdy právě začíná. Na tomto webu Vás budu informovat, jak pokračuje stavba a kolik slepých cestiček jsem prošlápl.

sobota 8. ledna 2011

Grybla 2010

Vánoce 2010 jsou dávno za námi, nový rok také, tak jsem si řekl, že bych mohl konečně napsat o naší SOTA výpravě na Gryblu OK/ST-104. Kamarádům, kteří se zúčastnili jsem pochopitelně vyložil, jak to vše zařídím, nakonec prázdniny skončily, mě opět strhl vír pracovních povinností a reportáž se málem skončila v propadlišti dějin. Naštěstí obleva a špatné počasí mě přikovalo k židli, tak jsem se rozhodl, že přece jen napíši pár slov abych navnadil Vás nalomené na příští rok.

20 km od Prahy a vypadá to tu jako na horách
Po oznámení v konferenci SOTA OK se přihlásil Jirka OK2BDF, Petr OK1DPX a Mirek OK1UBM. tentokrát se nikomu nechtělo vyrážet ze Psár, tak jsme se pouze dohodli, že se v poledne setkáme na vrcholu. Já vyrazil jako obvykle z domova, cestou se kochám zasněženou krajinou a volá Mirek z auta a upřesňuje program. Ani ne za 10 minut volá opět, že naložil Jirku a Petra a jsou na cestě do Těptína. Asi mu nedalo příliš práce je poznat. Mezi námi, kdo jiný se v neděli dopoledne v cca deseti stupňovém mazu a v 30 cm sněhu se bude plahočit do kopce a rancem a jakýmsi klackem Hi. 
Mirek OK1UBM je první QRV
Prostě jsem pochopil že nebyl velký problém poznat soťáky. To ovšem byla pro mě výzva. Já byl zhruba v poločase a oni již pod kopcem. Omezil jsem prohlížení malebné krajiny a vyrazil nejkratší cestou na kopec. Když jsem se schvácený vyšplhal až nahoru, ostatní již byli v permanenci, stavěli stožáry a natahovali antény. Já jsem ještě chvíli omeldoval, prohlížel, co si přinesli ostatní. a pustil se také do stavení. Bylo sice jasno ale mráz cca 10C nedával naději na nějaký dlouhý pobyt na kopci. První byl připraven Mirek. Jeho FT897 byla v batohu nainstalována, připojil mikrofon a anténu na 2 m a rozjel to ve velkém stylu. Během několika minut mě hotovo.  
Petr OK1DPX
Petr s Jirkou instalovali KV. Petr má svou oblíbenou K1 od Elecraftu. Má stojánek vlastní výroby z nosiče na kolo. Osvědčil se i na sněhu. Jako anténu použil Invertované V na laminátové stožáru, On si totiž každý myslí jak je K1 výborné rádio na SOTU, ono to tak skutečně je. Má kvalitní RX, je malé, a úsporné. Jenže má ovládací prvky na předním panelu a pokud je na zemi a ty sedíš nad ním, nevidíš na displej, nemůžeš k ovládacím prvkům. Takže Petrův stojánek, který zajišťuje stabilitu  jakémkoli terénu a umožní otočení rádia ovládacím panelem nahoru je vlastně geniální věc. Taková drobnost a jak je svět najednou krásný. Jirka neponechal nic náhodě, přinesl si karimatku, vybalil rádio FT817 a dipól a než jsem se nadál měl také hotovo.
Jirka OK2BDF
A jak už to tak bývá, v každé výpravě se vyskytne nějaký ten nešika typu velkého blondýna. Tentokrát mě kolegové tu čest přenechali a musím říci, že si nemohli vybrat lépe. Když pominu fakt, že jakožto hlavní organizátor jsem dorazil na kopec poslední, to ještě taktně přešli. Ale sotva jsem sundal batoh, hrnula se na mě jedna katastrofa za druhou. Anténu se ještě povedlo nainstalovat. Když jsem zapnul rádio, displej jen krátce problikl a zůstal černý. Nehnul jsem ani brvou a prohlásil, že mám jistě vybitou baterku, zda by se nenašla nějaká volná. 
No prostě zimní selanka
Nejdříve jsem ji vydundal na Mirkovi, má krásnou asi 9 Ah, srdce zaplesalo štěstím. Ta měla bohužel široké fastony a já na ni neměl kabel. Pak jsem znásilnil Jirku, půjčil mi svoji 7 Ah, ta byla také dobrá, připojím ji a displej stále černý. Chvíli jsem se rozpačitě drbal na hlavě, když přišel Jirka a všiml si že mám špatně polaritu. To mě vlilo novou krev do žil. Suverénně jsem prohlásil, že se nic neděje, že moje PFR3 má na napájení diodu. Zapojím správně polaritu, chvilka napětí a opět nic. Jen jsem ucítil známý elektrikářský smrad, jako když Vám hoří rádio. Zkontroloval jsem je, žádnou závadu jsem nenašel a navíc už jsem si nebyl jistý ani tou diodou. Bylo mě jasné, že na kopci to již neopravím. Jen abych Vás nenapínal doma, když jsem rozebral rádio, jsem zjistil, že na PCB byly přepáleny spoje mezi baterkou a vypínačem. Když jsem je proletoval rádio normálně naběhlo a tvářilo se, jako by se nic nestalo. Hbitě jsem tedy vymyslel teorii o zkratu na kartě vlivem vlhkosti. Což není tak úplně nereálné, protože při poslední SOTA výpravě jsem zmokl a rádio jsem nevysušil. 
Expedice Grybla 2010. Zleva OK2BDF, OK1UBM, OK1DDQ, OK1DPX
Ale zpět k expedici. Jirka se naštěstí mými eskamotérskými kousky s baterkami nenechal zastrašit a nabídl mi svou FT817 abych mohl kopec aktivovat. Viditelně ho uklidnilo, když jsem mu sdělil, že se nemusí obávat, že normálně nemám spotřebu 1 rádio na 1 kopec. Zabydlel jsem se na 7.032 MHz. Bohužel zrovna probíhal nějaký závod, tak po nějakých 10 QSO jsem byl z kmitočtu vypiuzen. Nicméně jsem byl rád že po vší nepřízni osudu se povedlo SOTU aktivovat. Navíc jsem se bál na cokoli sáhnout. Znáte to, jak nemám svůj vlastní vercajk, nevím na co sáhnout, tak raději na nic nesahám abych alespoň na pásmu vypadal, jako dobrý operátor.
Na závěr bych rád poděkoval všem účastníkům i lovcům, kteří nás dokázali v té zavodní vřavě pobrat. Já si příští rok Gryblu zopakuji a budu rád pokud se zase někdo připojí. A jelikož se již začíná projevovat defict vánočního cukroví, tak zcela zjištně přemýšlím o vyhlášení doplňkové soutěže o nejlepší vánoční cukroví pro YL/XYL, babičky dcery a další kvalifikované pekařky. Po ukončení sotování počítám, že se na to vrhneme a seže.... Tedy chtěl jsem říci objektivně zhodnotíme a vyhlásíme vítěze.