pondělí 28. září 2009

Jak jsem málem nezdolal OK/PL-012

Medvědí Hora OK/PL-012. mě láká již delší dobu. Je to výzva, leží v dosti nepřístupné části Šumavy - kdyby to šlo jednoduše, tak ji již někdo udělal a za druhé ten název "Medvědí Hora" - Ty představy, jak se tam kdysi proháněli medvědi a jaký tam byl lovecký ráj. Již několikrát jsem udělal nesmělý pokus zdolat tuhle SOTU ale pokaždé se něco zhatilo.
 Blížil prodloužený víkend, situace v práci byla stabilizovaná, vše nasvědčovalo tomu, že nebude "SOTA přerušovač" (vysvětlivka pro ostatní - telefon od zákazníka, že se něco po... a že je nutné to okamžitě napravit). V pátek jsem zabalil věci a hurá na chalupu v Jaroškově u Stach. Počasí nemělo chybu, byl jsem odhodlaný celý víkend prosotovat. Pak ale začínal můj plán dostávat trhliny. První překvapení se dostavilo asi 5 minut po mém příjezdu. Přijel švagr Libor se synovcem Martinem s tím že plánovaná oprava střechy, která se měla dělat příští týden se bude konat nyní, protože Martin, jako hlavní expert na výškové práce za týden nemůže. V duchu jsem tedy odmazal pomyslné body ze svého SOTA konta a vrhli jsme se na střechu. Díky Martinovi to šlo skvěle a tak jsme v neděli ve 2 h mohli nahlásit splnění úkolu a já jsem začal zase přemýšlet, jak naložím se zbylým časem. Doba byla pokročilá, tak jsme se rozhodli pro rychlý přesun na Kvildu. Libor se jel dorazit na kole, Martin šel ulovit několik fotek podzimní Šumavy a Já se rozhodl pro SOTU Tetřev OK/JC-006.
Vrchol OK/JC-006
 Po návratu domů jsem vytáhl mapu a začal spřádat plány na Medvědí Horu. Ani čerstvý upgrade TOPO Czech 3 pro od Garminu nedodal příliš důvěry v proveditelnost plánu. Medvědí Hora leží na jih od Modravy v I. zóně národního parku a cest je tam poskrovnu. A pokud někam vedou, tak ne k vytouženému cíli. Nakonec se mě povedlo trasu naplánovat, plánovaná délka asi 23 km, plánované převýšení cca 400 m. S mojí kondicí tak akorát parametry na celodenní výlet.
Jenže šumavský vzduch je přece jenom nějaký silnější, jak říkala moje babička, tak jsem v pondělí zaspal a na Modravu jsem přijel až v 9:30. Tak jsem to už nezdržoval, na záda hodil ranec s 12.5 m teleskopem a další SOTA výbavou a vyrazil směrem na západ po červené na Javoří pilu. Asi po kilometru jsem přešel na neznačenou cestu, která se stáčela směrem na jih. Za zády jsem nechal poslední výspu civilizace a davy turistů, kteří pendlují po oblíbené trase Modrava  - Poledník. Cestu asi upravili pro těžbu dřeva, mírně stoupala a kilometry přibývaly, ranní deficit jsem pomalu smázl, tak jsem se rozhodl že si dám svačinu. Okusuji jablko a přemýšlím, že za chvíli budu muset z cesty sejít abych se příliš neodchýlil od kurzu, když v dálce slyším nějaký zvuk. Omyl je vyloučen, jede sem auto. A za chvíli se ze zatáčky skutečně vynořil džíp správy NP Šumava. V duchu jsem zapřemýšlej jestli jsem již v nepřístupné zóně a už u mě zastavuje.Vzadu mají čerstvě uloveného jelena. Hlava s nádherným parožím přečnívá zadní korbu auta, prostě nádherný kus. Já bych na takovéhle zvíře vystřelil asi pouze v případě hladu, ostatní je střílejí pro zábavu. Moje averze ještě o stupeň stoupla. Řidič se zajímal, co tu dělám a kam mám namířeno. O SOTĚ jsem se preventivně nezmínil, řekl jsem že jdu na Březník a potom zpátky na Modravu, což byla pravda. Dostal jsem tedy ponaučení abych nevstupoval do I. zóny parku a abych nechodil do lesa, že je jelení říje a mohlo by to být nebezpečné. Chtěl jsem se zeptat jestli si myslí, že jako pěšák udělám v NP Šumava větší ekologickou škodu než ta jejich třítunová obluda ale pak jsem jedovatou poznámku raději spolkl a vše jim odkýval. Nebylo jisté, zda se za chvíli nepotkáme znovu a to už by tak tolerantní být nemuseli. Odjeli, já si oddechl, že to tak dobře dopadlo a moje odhodlání sejít z dřevařské cesty při nejbližší příležitosti ještě posílilo. Tam kde se prohánějí strážci NP v džípu já být nemusím.
 Za chvíli jsem dorazil na rozcestí, kde jsem měl podle mapy odbočit na lesní pěšinu. Na mapě byla značena čárkovaně. Tam kde měla být pěšina byla paseka, kde se zrovna těžilo dřevo. Řekl jsem si že to asi rozjezdili traktorem a na druhé straně paseky určitě bude. Hledám i na druhé straně a opět marně. Kouknu na hodinky a ty mě moc optimismu také nedodaly. Na mapu jsem ani nekoukal, to jsem věděl už ze včerejška, že další alternativa neexistuje. Pustil jsem se tedy lesem zhruba po trase oné zmizelé lesní pěšinky. Při této příležitosti musím také složit poklonu GPS Garmin a mapě TOPO Czech 3. S ním se může pustit do lesa i takový orientační antitalent, jako jsem já. Místy jsem měl pocit, že bych podle GPS mohl jít i kdybych byl úplně slepý. Přešel jsem jeden hřeben a sestoupil do údolí Roklanského potoka, cesta pořád nikde ale zato se mě objevil pohled na kus panenské přírody, nádherné údolí obklopené lesem uprostřed zurčící potok. 
šumavská divočina, kam lidská noha nešlápla pár let
SOTY jsem odpovídající kapitolu nenašel. Jestli ještě uvidím civilizaci, tak Danovi napíši aby ji tam doplnil Hi. Když to vypadalo, že se do správného směru nedostanu, poradil jsem se znovu s mapou. A hle přiblížil jsem se k jiné čárkované cestě, která ač je to neuvěřitelné mě měla dovést na tu vytouženou křižovatku. S novou nadějí jsem se vydal cestě naproti. 
Po půlhodině chůze, kdy navigace tvrdila že jsem na cestě opět stejná situace kolem stromy stojící i padlé ale něco jako cesta ani náhodou. Tuhle situaci jsem měl již dnes natrénovanou pustil jsem se tedy po pomyslné cestě a přemýšlel jestli náhodou tu SOTU dnes neodpískám. Blížilo se poledne, já jsem byl vzdušnou čarou asi 5 km od kopce a kolem mě neprostupný les. Sestoupil jsem do údolí Novohuťského potoka, Přede mnou opět nádherná scenerie a jelikož bylo poledne, tak jsem se usadil a sežvýkal kus chleba. Opět jsem se poradil s mapou a hle údajně jsem pár stovek metrů od cesty, po které jsem chtěl pokračovat. To mě vlilo novou sílu do nohou. Zvedl jsem se a vyrážím určeným směrem. Vylezu na planinu, kde měla byt cesta, chvilka napětí a pak jen rozpačitě koukám. Byla tam tráva asi 40 cm vysoká. To by samo o sobě nevadilo ale kde je cesta? Po podrobnějším průzkumu jsem si všiml, že v jednom mistě je tráva asi o centimetr kratší. Že by cesta? Moc se mě to nezdálo, ale vzhledem k tomu, že za poslední 2 hodiny to byla ta  nejlepší dálnice, kterou jsem viděl, tak jsem se rozhodl se po ní pustit. Sice nevím jestli ji budu schopen sledovat ale zkusím to.
Šumavská idylka daleko od civilizace
 Hurá je to v suchu, asi po 1 km se cesta natolik vylepšila že už nejsem na pochybách, dokonce i GPS si spokojeně pochrochtává že jdu po plánované trase. Jediné, co mě kalí radost je čas. Je skoro 1 hodina, na kopec je to tak 5 km a k autu dalších 13, tedy pokud mě zase neukradnou cestu. Tak natahuji krok abych deficit trochu snížil. Asi tak 100 m přede mnou vidím přebíhat přes cestu zvěř. Zastavím a chvíli se dívám, abych je zbytečně neplašil. Najednou slyším v křoví kousek přede mnou jak se někdo prodírá křovím. Čekám a vyleze nádherný jelen. Vypadá stejně jako ten kus, který střelili strážci NP. Uviděl mě a zastavil přímo na cestě v plné kráse. Pohled jako z kalendáře. 20 m přede mnou stojí nádherný jelen bokem, hlavu otočenou ke mě, obrovské paroží, na každém 5 nebo 6 výhonků. Překvapeni jsme byli oba. Když jsem se vzpamatoval, pomalu sahám pro foťák abych si ten okamžik zvěčnil. Bohužel jsem to překombinoval. Jelen, jakmile zaregistroval pohyb, udělal loop, za který by se nemusel stydět ani stíhací pilot RAF a zmizel zpátky v křoví. Ohromeně se ještě chvíli dívám ale jen komíhající se větvičky naznačují že to nebyl sen ale opravdový pán zdejších lesů. Vidět jelena na 20 m v jeho království, je něco úplně jiného než sledovat zpitomělou zvěř v oborách nebo ZOO. Já se v našich horách pohybuji poměrně často ale tohle se mě povedlo poprvé v životě. Pokračuji a přemítám, jak je to nádherný kraj a jak to zařídit abych tu mohl být častěji. Nyní již cesta ubíhá dobře. Pod kopcem ji opouštím a poslední úsek jde zase lesem. Naštěstí zde není moc polomů, tak to ani nebere moc sil. Za 20 minut jsem na hřebenu, je tady je nádherná cesta z medvědí skály. To můžu zkusit zase příští rok. 
Po všech peripetiích jsem konečně na vrcholu
Laminátový teleskop
Chvíli hledám vrchol. Nivelační značku jsem nenašel, tak ho určuji podle GPS. Jsou 2 h, není čas na hrdinství, stavím rychle anténu a usedám k rádiu. Na 7.032 MHz je OE6WIG/P, zkouším ho volat, rád bych dnešní den korunoval také nějakým S2S ale má veliký pille-up a s mizernou anténou a 10 W by to trvalo dost dlouho, než bych se dovolal. Tak to vzdávám a hledám volný kmitočet. Moje snahy zaregistroval DL8YR, hned po prvním CQ volá a pak už to jde ráz na ráz. Vyvolávám nádherný pille-up, který trvá asi půl hodiny. Když hlavní nával končí, beru ještě slabé stanice, které byly překryté těmi vlčáky se 100 a více watty. Vetšinou pokud to jde, dělám každého, koho slyším. Když už nikoho neslyším, rozloučím se a vypínám stanici. Myslím že to byla důstojná SOTA celkově 48 spojení a dokonce i 2 OK, OK1ZE a Vráťa OK1KT. Radost kalí pouze to že se nezdařilo žádné S2S ale jak jsem říkal není čas na hrdinství jsou 3 hodiny a přede mnou je 13 km a nerad bych zůstal v noci uprostřed lesa. Cesta zpět už probíhá normálně. Tentokrát už cesty, které jsou na mapě jsou i ve skutečnosti. Mířím na Březník a pak dále na Modravu. 
Pohled na Velkou Mokrůvku a Luzný z Březníku
Na Březníku se ještě otočím a prohlédnu si krásné panorama, kterému dominuje Luzný. Škoda že naši předkové neposunuli hranice kousek na jih, měli bychom o jeden důstojný summit více. Hladinu adrenalinu mě jen jednou zvedne, když vidím uprostřed I. zóny NP Šumava, zaparkované auto. Již konečně chápu politiku správy NP. Pěšáky je potřeba odtud vyhnat aby si tam papaláši a jejich kámoši mohli pohodlně dovézt zadek v autě a nikdo jim do toho nekrafal. K tomu je přece stráž NP Šumava. Takoví jako jsem třeba já, to dost těžko snášejí, když se NP prohánějí auta a nekonstruktivní kritikou kazí dobrou práci správy NP. 

Uf to byla fuška ale stálo to za to